PROFILPELAJAR.COM

Adapidae
	Pozůstatky rodu Leptadapis
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Nadtřída	čtyřnožci (Tetrapoda);
Třída	savci (Mammalia);
Nadřád	placentálové (Placentalia);
Řád	primáti (Primates);
Podřád	† Adapiformes;
Nadčeleď	† Adapoidea;
Čeleď	† Adapidae; Trouessart, 1879
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adapidae je čeleď vyhynulých pravých primátů z podřádu Adapiformes. Vyskytovala se v Evropě od pozdního eocénu do raného oligocénu.

Popis

Čeleď adapidů zahrnuje několik rodů, z nichž je zřejmě nejznámějším a nejprostudovanějším rod Adapis (resp. druh Adapis parisiensis). Tento středně velký primát žil v pozdním eocénu na území dnešní Francie a roku 1822 se stal zásluhou Georgese Cuviera prvním vědecky popsaným fosilním primátem mimo člověka (ačkoli několik desítek let nebyl mezi primáty klasifikován). Adapis se vyznačoval nízkou, leč velmi širokou lebkou, menšími očnicemi a mozkovna byla v porovnání s moderními strepsirhinními primáty malá. Na lebkách větších jedinců lze pozorovat výrazné struktury jako šípový hřeben, což naznačuje, že patřily samcům. Zuby mají velmi dobře patrné střižné lišty, typické jsou i velmi zřetelné otisky žvýkacích svalů na čelistech. Adapis sdílel primitivní celkový zubní vzorec 2.1.4.3/2.1.4.3. Některé znaky postkraniálního skeletu se podobají znakům zástupců lorisiformních primátů.^[1]^[2]

Mezi menší adapidy lze řadit např. rody Microadapis a Cryptadapis. Mohutnějšími rody jsou naopak např. Leptadapis a Magnadapis. Šlo nejspíše o denní, listožravé primáty.^[1]

Systematika a evoluce

Čeleď Adapidae zahrnuje podle primatologa Johna Fleagla následující rody: Adapis, Cryptadapis, Microadapis, Leptadapis, Palaeolemur, Magnadapis a Paradapis. Ve fosilním záznamu se celá skupina objevuje náhle na konci eocénu a krátce poté stejně rychle mizí. Jejich původ je sporný. Společný původ nejspíše adapidé sdílí s adapoidní čeledí Caenopithecidae (jež je někdy klasifikována přímo jako podčeleď adapidů), s oběma skupinami vykazují podobnosti někteří asijští adapoidi.^[1]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c FLEAGLE, John G. Primate Adaptation and Evolution. 3. vyd. San Diego: Elsevier, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-12-378632-6. S. 30. (anglicky)
↑ VANČATA, Václav. Paleoantropologie a evoluční antropologie. Praha: Univerzita Karlova, 2013. S. 240–241.