Vzájemné česko-německé vztahy je souhrnné označení historických vztahů mezi Čechy a Němci a oběma zeměmi. Historie vzájemných vztahů sahá zhruba 1500 let do minulosti.
Čechy a Morava (převážná část moderního českého státu) byly během stěhování národů v 6. století osídleny slovanským národemČechů. V pozdějších staletích byli přemyslovskými panovníky zváni do českých zemí osadníci a odborníci v oblasti dolování a zpracování kovů. Ti směřovali především do horských oblastí s nalezišti rud. Němečtí osadníci začali postupně tvořit menšinu také v českém vnitrozemí. Přispělo k tomu také poněmčování původních obyvatel, kteří s nimi přicházeli do styku. Vztahy mezi oběma komunitami byly v tomto období obecně přátelské. Po smrti krále Václava III. roku 1306 přešla přemyslovská královská linie v osobě Elišky Přemyslovny postupně na dynastie lucemburskou, jagellonskou a nakonec habsburskou a habsbursko-lotrinskou.
Roku 1348 byla v Praze založena Univerzita Karlova, první v zemích se zastoupením německého obyvatelstva. Vyučovacím jazykem byla latina, koncem 18. století ji nahradila němčina a až do druhé poloviny 19. století byla univerzita kulturně a jazykově formována německy.
Období třicetileté války bylo časem snah českých protestantů odolat snaze císaře Ferdinanda II. o znovuzavedení katolicismu v zemi. V bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byla protestantská komunita poražena a nucena opustit české země. Ty se staly byly dědičnými v rámci rakouské říše a němčina se vedle češtiny stala úředním jazykem. Jelikož většina jednání probíhala v němčině, význam češtiny značně poklesl. Její postupná plnohodnotná obnova začala až koncem 18. století v rámci českého národního obrození.
Napětí mezi Čechy a Němci přiživované nacionalisty na obou stranách se zvyšovalo a svého vrcholu dosáhlo během první světové války. Čeští a slovenští politici v čele s Masarykem přesvědčili vítězné mocnosti, aby uznaly vznik československého státu na principu národního sebeurčení. Česká část nového státu sestávala z někdejšího Českého království, kde měla zejména v pohraničí domov významná německá menšina. Ta tvořila asi 30 % z celkového počtu obyvatel Československa, a proto v těchto pohraničních oblastech existovaly silné tendence na připojení k Německému Rakousku. S odvoláním na princip sebeurčení se na určitou dobu s Německem skutečně spojily, tyto snahy však násilně ukončila československá armáda.
Samostatnou skupinu německy hovořících obyvatel v českých zemích tvořili Židé. Vyšší společenské vrstvy se zpravidla hlásily k němčině, coby „jazyku obcovacímu“. Zajímavým fenoménem pak byla pražská německá literatura, jejímž zástupcem je například Franz Kafka. V Praze se na přelomu 19. a 20. století zformoval literárně-kulturní spolek Pražský kruh (Prager Kreis). Ten působil v hlavním městě přibližně do roku 1938, kdy přestal existovat, neboť většina jeho členů byla židovského původu.
Po skončení války bylo v rámci všeobecného vyhnání německých menšinvysídleno také německé obyvatelstvo z Československa, přičemž bylo také spácháno mnoho křivd na nevinných. Tyto odsuny prováděla armáda a revoluční gardy. Počet deportovaných etnických Němců se odhaduje na 2,4 milionu. Většina z nich byla deportována do východního a západního Německa, několik tisíc z nich se stalo obětí násilí nebo zemřelo vyčerpáním apod. V Německu se volalo po odškodnění uprchlíků, které česká vláda odmítla, s odvoláním na německou okupaci, válečné nespravedlnosti, podporu německé menšiny nacistické straně, genocidní plány německé vlády a zvěrstva, jako jsou Lidický masakr.
Dne 27. února 1992 podepsali německý kancléř Helmut Kohl a československý prezident Václav Havel smlouvu o přátelství, známou jako Česko-německá deklarace. [4] Václav Havel se rovněž omluvil za zločiny spáchané českými občany na Němcích po skončení druhé světové války, za což byl silně kritizován.
V roce 2012 německý prezident Joachim Gauck a český prezident Václav Klaus společně navštívili Lidice, českou vesnici zničenou nacisty v roce 1942, čímž předznamenaly významný krok v česko-německém sbližování. V důsledku Schengenské dohody nejsou mezi oběma státy hraniční kontroly a jejich hranice jsou navzájem zcela otevřené. Výjimkou je situace vzniklá kvůli pandemii covidu-19 od března 2020. Občané jednoho státu se mohou za normálních okolností volně pohybovat a také (jen s určitými administrativními povinnostmi jako je pracovní povolení) výdělečně pracovat v druhém státě. Platí svoboda pohybu v rámci Evropské unie.
Vztahy se Svobodným státem Bavorsko
V prosinci 2010 a listopadu 2011 navštívil Horst Seehofer Česko jako první bavorský ministr, což bylo považováno za důležitý krok ve snaze o urovnání sporů o vyhnánísudetských Němců po druhé světové válce. V únoru 2013 byl Petr Nečas prvním českým premiérem, který navštívil Bavorsko. Ve svém projevu před Bavorským zemským sněmem (Bayerischer Landtag) vyjádřil politování nad vyhoštěním sudetských Němců z Československa. [6]
4. prosince 2014 otevřel Horst Seehofer zastoupení Svobodného státu Bavorsko v České republice. Mezi hosty zahajovacího ceremoniálu patřil český premiér Bohuslav Sobotka a další ministři obou států. Seehofer ve svém projevu ocenil založení bavorské reprezentace v České republice jako symbol rostoucího přátelství mezi oběma zeměmi. Bavorské zastoupení by mělo být místem pro dialog, přátelství a spolupráci. [7]
Česko-německá státní hranice je dlouhá 818,8 km. Česko má s Německem nejdelší hranici ze všech států, Německo má s Českem druhou nejdelší hranici po Rakousku, pokud se nepočítá délka pobřeží, kde Německo nesousedí na přímo s nikým.
Detlef Brandes a Václav Kural (ed. ): Der Weg v Katastrophe.Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938–1947 . Klartext, Essen 1994, 255 pp.
Václav Kural: Konflikt anstatt Gemeinschaft?Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918–1938). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001, 359 pp.
Václav Kural: Místo společenství konflikt. Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu (1938–1945). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994, 296 pp.
