PROFILPELAJAR.COM

Árijská rasa je v různých pseudovědeckých klasifikacích, objevujících se od 19. století, jedna z lidských ras, často ztotožňovanou s Indoevropany nebo s bílou rasou. Plavovlasí a modroocí Árijci jsou v těchto klasifikacích zpravidla chápání jako nadřazení a jako nositelé civilizace, ohrožování stykem a míšení s rasami nižšími. Největší pozornosti se této koncepci dostalo v nacistickém Německu, kde proti sobě byly postaveny pojmy árijský a židovský.

Árijské jazyky

Počátky používání pojmů Árijci a árijský v moderní Evropě úzce souvisí se zvýšeným povědomím o Indii a rozpoznáním příbuzenství mezi evropskými a indickými jazyky. Do té doby, pokud vůbec jednotlivé evropské národy spekulovaly o svém společném původu tak se obracely k biblickému etnologii a chápali se jako potomci Noemova syna Jefeta, jako Jefetité. V roce 1786 ale orientalista William Jones skrze svoji přednášku popularizoval hypotézu o příbuznosti mezi evropskými a indickými jazyky. Tato skupina jazyků se nejčastěji označuje jako indoevropské, ale existuje mnoho alternativních termínů, z nichž jedním jsou právě árijské jazyky.^[1]

Samotné slovo Árijec odkazuje na několik indoíránských výrazů: sanskrtské Árja, staroperské Arija a avestánské Airja. Tato a podobná slova užívali a někdy stále užívají různé indoíránské národy mimo jiné jako své etnické sebeoznačení. V moderních evropských jazycích se jeden z těchto výrazů objevil o něco dříve, než proběhla Jonesova přednáška, poprvé ho pravděpodobně použil orientalista Abraham-Hyacinthe Anquetil-Duperron ve svém překladu Avesty z roku 1771. V tom správně odhalil, že starořecké etnonymum Ἄριοι Árioi, použité Hérodotem a Diodorem Sicilským pro Médy, má souvislost s avestánským Airjánem vaédžah „prostor Áirjů“ a samotným jménem Írán. V angličtině se slovo árja poprvé nejspíše objevilo v Jonesově překladu Manuova zákoníku z 1794, kde je užito zhruba ve významu „vznešený, urozený, příslušník vyšší kasty“ Ve francouzštině výraz árijský dále popularizoval Adolphe Pictet, v angličtině Max Müller, v němčině pak Friedrich Schlegel a Christian Lassen. Výrazu byla často dávána přednost kvůli mylnému předpokladu, že pojem Árijci byl v minulosti sebeoznačením i různých evropských národů, a je tak vhodnější než geografický a vágní pojem Indoevropané.^[1]

S ohledem na význam, který evropští učenci pojmu dávali se také pokoušeli najít jeho etymologický původ a protějšky indoíránských výrazů v evropských jazycích. Friedrich Schlegel se například domníval, že je příbuzný s německým Ehre „čest, důstojnost“, jiní je spojili s irským aire „svobodný člověk, šlechtic“ a se samotným výrazem Éiru „Irsko“.^[1]

Árijská rasa

Pojem Árijci označující původně v zásadě lingvistickou skupinu začal mít od 50. let 19. století stále častěji význam zvláštní biologické rasy. Árijci jsou v pracích autorů, jako byli Joseph Arthur de Gobineau, Max Müller, Christian Lassen, Adolphe Pictet, Houston Stewart Chamberlain, Paul Broca, Karl Penka a Hans F. K. Günther popisováni jako plavovlasí, modroocí, s úzkými rovnými nosy, rovným profilem a dlouhou lebkou.^[1] Jedním z impulzů pro rozvoj rasismu bylo vydání O původu druhů Charlese Darwina v roce 1859, které postupně vedlo k širokému přijetí evoluční teorie. Koncept přirozeného výběru, potažmo „přežití silnějšího“, byl aplikován i jednotlivé lidské populace a se „silnějším“ byla identifikována právě „árijská rasa“, v které se snoubí biologická, jazyková i duchovní nadřazenost. Sám Darwin ovšem svoji teorii nikdy na vágně definované entity jako jsou „rasy“ nikdy neaplikoval.^[2]

Podle Josepha Arthura de Gobineau, zvaného „otec rasismu“, byla árijská rasa zodpovědná za vznik všech světových civilizací a náleželi k ní Indoárjové, Íránci, Řekové, Slované, Keltové a Germáni.^[3] Taktéž Houston Stewart Chamberlain označil árijskou rasu za nadřazenou všem ostatním.^[4] V roce 1916 zase americký právník Madison Grant ve své knize The Passing of the Great Race: Or, The Racial Basis of European History chápal jako árijské Američany britského, skotského, irského a německého původu, ohrožené míšení s českou, polskou, italskou a židovskou krví.^[2] Dalším jménem úzce s termínem árijská rasa je indolog Max Müller, pro kterého ale byla „rasa“ kategorií založenou na sdíleném jazyce, kultuře a náboženství, nikoliv na fyzických charakteristikách. Rasu Árijců rozděloval na dvě skupiny, jednu evropskou, která se vyznačovalo tíhnutím k experimentu, výbojům, a druhou indickou, která byla introvertní, upřímná a hloubavá.^[1]

Důležitou složkou árijského konceptu byl také model „árijské invaze“, která měla proběhnout, když Indoárjové někdy během 2. tisíciletí př. n. l. dobyli Indii a zatlačili na jih původní drávidské obyvatelstvo. Indolog Christian Lassen v polovině 19. století na základě tohoto modelu rozdělil dobové indické obyvatelstvo na árijskou a drávidskou rasu a kastovní systém vyložil jako nástroj, jehož účelem je zamezení jejich mísení. Tmavá kůže Indů, „degenerovaný“ hinduismus a další prvky které nezapadaly do obrazu ideální árijské Indie, byly v duchu této hypotézy vysvětleny jako výsledek nedokonalého zabránění rasového mísení.^[1]

Idea árijské rasy pronikla také do dobového esoterismu. Helena P. Blavatská a její Teosofická společnost označili Árijce za pátou z takzvaných „kořenových ras“ (root races). Smíšení teosofie s Völkisch ideologií dalo následně vzniknout ariosofii.

Nacistické Německo

V nacistické ideologii se objevoval koncept árijské rasy už od jejích počátků ve 20. letech 20. století v souvislosti s ideami, jako byla die Herrenrasse „panská rasa“ nebo der Übermensch „nadčlověk“. Do kontrastu s Árijci byli dáváni především Židé, ale i obecně další „Semité“, „černí“, „žlutí“ nebo například Romové. Kdo naopak ale mezi Árijce patří, nebylo zcela jasné, řadili se k nim především Němci a Skandinávci, ale árijští měli být i Slované, ač se mnohým slovanským populacím dostalo brutální perzekuce.^[4]^[5]

Termín árijský (arischer) se objevil ve významném zákoně o obnovení úřednického stavu z roku 1933, který zakazoval „ne-Árijcům“ působit ve státní službě, dalším příkladem užití je pojem arizace (Arisierung), který označoval vyvlastnění majetku židovských osob. Například norimberské zákony z roku 1935 ale o Árijcích nemluví a namísto toho používají výrazu „německé či příbuzné krve“. Následně se přestalo termínu Árijci a árijský v oficiálním styku používat, ale dále se široce používal neoficiálně.^[4]

Poválečné užití pojmu

Po 2. světové válce byly termíny Árijci a árijský diskreditovány a v zásadě vyšly z užívání. V lingvistickém smyslu se obecně prosadil výraz indoevropský, mluví se tak pouze v užším smyslu o indoárijských jazycích, tedy jazycích používaných v Indii. Pojem Árijci či Árjové je také někdy stále používán v historickém kontextu jako synonymum pro pojem Indoíránci. Kromě toho se objevuje v prostředí bílého supremacismu a neonacismu, kde je často chápáno ve smyslu „nežidovský běloch“. Ve Spojených státech se jedná především o skupiny známé jako Aryan Circle, Aryan Nations a Aryan Brotherhood.^[1]^[5]^[4] V Rusku a některých dalších slovanských zemích se v některých ultranacionalistických, esoterických a novopohanských kruzích pojmu Árijci používá jako synonymum pro Slovany, typicky mezi příznivci rodnověrských směrů, jako je Staroruská ingliistická církev apod. Za „árijskou pravlast“ je označován například Arkaim, osídlení z doby bronzové na hranicích Ruska a Kazachstánu.^[2]^[5]^[6]

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g STEFAN, Arvidsson. Aryan Idols: Indo‐European Mythology as Ideology and Science. Chicago: University of Chicago Press, 2006. ISBN 978-0-226-02860-6. S. 13–50. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ANTHONY, David W. The Horse, The Wheel and The Language. [s.l.]: Princeton University Press, 2007. ISBN 978-0-691-14818-2. S. 8–10. (anglicky)
↑ WOOD, Ian. The Modern Origins of the Early Middle Ages. [s.l.]: Oxford University Press, 2016. Dostupné online. ISBN 978-0198767497. S. 106–108. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d Aryan [online]. United States Holocaust Memorial Museum, rev. 229. 9. 2020 [cit. 2024-07-13]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c Aryan [online]. Encyclopedia Britannica, rev. 21. 6. 2024 [cit. 2024-07-10]. Dostupné online. (anglicky)
↑ LAMBERG-KARLOVSKY, Carl C. Archaeology and Language: The case of the Bronze Age Indo-Iranians. In: BRYANT, Edwin Francis. The Indo-Aryan Controversy: Evidence and Inference in Indian History. [s.l.]: Psychology Press, 2005. ISBN 0700714634. S. 145–170. (anglicky)