PROFILPELAJAR.COM

Škoda 130 RS
	Škoda 130 RS (Škoda muzeum 2009)
Výrobce	AZNP Kvasiny
Roky produkce	1975–1982
Vyrobeno	ca. 300 kusů
Místa výroby	Kvasiny, Československo
Nástupce	Škoda 130 LR
Příbuzné vozy	Škoda 110 R
Karoserie	dvoudveřové kupé
Druh pohonu	pohon zadních kol
Třída	sportovní
Technické údaje
Délka	4020 mm
Šířka	1720 mm
Výška	1280 mm
Rozvor	2400 mm
Rozchod	1415/1368 mm
Celková hmotnost	825 kg
Maximální rychlost	145-210 km/h
Zrychlení z 0–100 km/h	7,5 s z 0 na 100 km/h
Spotřeba	15-20 l/100 km
Motor
Motor	1298 cm3
Počet válců	4
Výkon	96-103 kW
Převodovky
Převodovka	manuální 4+1
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Škoda 130 RS (typ 735) byl závodní automobil – kupé, předurčený pro soutěže rallye, závody automobilů na okruzích a v závodech do vrchu. Byl odvozen od kupé Škoda 110 R a vyráběn v letech 1975 až 1982 československou automobilkou AZNP v závodě Kvasiny. Škoda 130 RS skloubila skelet sportovního kupé Š 110 R s motorem ze Škody 120 S a s podvozkem z prototypu Š 200 RS.^[1]

Vznik a vývoj

Na počátku 70. let 20. století se používal k závodům automobilů model Škoda 110 LS (de Luxe Super) s motorem 1107 cm³ a výkonem 46 kW. Mezinárodní automobilová FIA v roce 1971 upravila podmínky pro kategorii A2 ze zdvihového objemu válců 1150 cm³ na 1300 cm³. V AZNP na to reagovali modelem Škoda 120 S Rallye (o objemu 1289 cm³ a výkonu 85 kW), který vyjel na silnice v roce 1972. Přes řadu úspěchů této verze (Milan Žid zvítězil na Rallye Tatry 1972, Nor John Haugland získal světové body 7. místem na Švédské rallye 1975 a Václav Blahna vyhrál Rallye Barum v letech 1974-5) byl to pouze krok ke stavbě skutečně závodního automobilu. Přes "slepou" uličku s prototypy Škoda 180/200 RS (B5) z roku 1974 byl schválen v říjnu 1974 projekt a stavba Škody 130 RS.

Za necelý rok tým pod vedením ing. Červeného představil nový vůz, který byl homologován jako okruhová verze s pětistupňovou převodovkou v květnu 1975.^[1] Vůz 1. homologace s motorem o objemu válců 1289 cm³ (vrtání ø 75 mm, zdvih 72 mm) z roku 1975 a výkonem 101 kW/135 k měl pětistupňovou mechanickou převodovku bez synchronizace jedničky a zpětného chodu, ale novou zesílenou jednokotoučovou spojkou Fichtel & Sachs. Motor byl čtyřdobý kapalinou chlazený čtyřválec s rozvodem OHV a umístěný byl za zadní hnanou nápravou. Motor s hliníkovým blokem s vloženými litinovými válci měl původ v produkčních čtyřválcích včetně osmikanálové litinové hlavy a mazání se suchou klikovou skříní.^[2]

V roce 1976 FIA opět změnila technické předpisy a omezila možnosti úprav a použití speciálních dílů u vozů skupiny A2. Škoda 130 RS byla tedy upravena a v červnu 1976 znovu schválena FIA (2. homologace, 1. června 1976). Objem válců byl zvýšen na 1298 cm³, ale byla použita pouze čtyřstupňová převodovka. V této úpravě získala Š 130 RS v letech 1976-1982 řadu vítězství a úspěchů. Vůz byl označován jako "Porsche z východu".^[3]

Homologace vozu pro vytrvalostní závody Mistrovství Evropy cestovních vozů na okruzích a pro soutěže skončila rokem 1983. Škodu 130 RS mnozí dosud považují za nejslavnější český závodní a soutěžní automobil.^[2]

Motor

Motor byl řadový kapalinou chlazený čtyřválec s rozvodem OHV a s osmikanálovou hlavou válců o zdvihovém objemu 1298 cm³ (vrtání ø 75,5 mm x zdvih 72 mm) a se dvěma ventily na válec. Motor byl umístěn podélně vzadu. Při kompresním poměru 10,5:1 podával zprvu výkon 88 kW/120 k při 8000 ot/min. Později byl výkon zvýšen až na rozmezí 96-103 kW/130-140 k při 7500 ot/min, popř. až 8600 ot/min.^[4] Nejvyššího kroutícího momentu 127 Nm dosahoval při 5250 ot/min. Klikový hřídel byl uložen ve třech hlavních ložiskách. Motor byl osazen dvěma dvojitými, horizontálními karburátory Weber 40 DC0E2, popř. se vstřikováním Lucas. Motor s hliníkovým blokem s vloženými litinovými válci měl mazání se suchou klikovou skříní. Oproti Š 120 S byla zesílena víka hlavních ložisek klikového hřídele, použity lehčí ale odolnější ojnice, posílen ventilový rozvod a zlepšena byla účinnost mazací soustavy. Se čtyřrychlostní přímo řazenou převodovkou dokázal vůz na okruzích dosáhnout rychlosti 220 km/h, akceleroval z 0 na 100 km/h za 7,5 vt.^[1]

Podvozek

Vpředu byla lichoběžníková náprava a vzadu vlečná náprava s trojúhelníkovými rameny s úhlem kývání 15°. Na všech kolech byly namontovány vinuté pružiny a dvojité kapalinové, teleskopické tlumiče Koni Sport. Na předních kolech byly kotoučové brzdy Girling a vzadu klasické bubnové brzdy. Pneumatiky 185/70 SR 13" byla instalovány na discích z elektronu 5,5x13".^[1] Od sezóny 1979 byl pak osazen patnáctipalcovými pneumatikami Goodyear.^[2]

Karoserie

Skelet samonosné, dvoudvéřové karoserie Š 130 RS byl odvozen od sériového typu 110 R, ale výrazně upraven – přibyly různé výztuhy podlah, úchytů zadních ramen nebo vnitřní ochranný rám. Ocelovou karosérii odlehčilo použití jednak hliníkového plechu tloušťky 0,7 mm na střechu, z téhož materiálu bylo přední čelo (s otvory přídavného chladiče) a vnější plechy dveří. Víko motoru, zavazadelníku a blatníky byly z laminátu. Homologovaný vůz měl pohotovostní hmotnost 720 kg.^[4]

Verze

Závodní verze pro soutěže

Škoda 130 RS na trati Rallye Šumava 2011

Vozy Š 130 RS se začaly zúčastňovat rallye až s modelem 2. homologace. Tyto vozy získaly na soutěžích mistrovství světa i mistrovství Evropy mnoho úspěchů. Zřejmě prvním startem (a vítězným) byla účast dvojice Václav Blahna/Lubislav Hlávka v červnu 1976 na Rallye Košice.^[5] Továrními jezdci dále byli Svatopluk Kvaizar, John Haugland, Ladislav Křeček, Jiří Šedivý a Oldřich Horsák. Prvním velkým úspěchem byl absolutní triumf posádky Václav Blahna/Lubislav Hlávka na domácí půdě, ve 3. ročníku Rallye Škoda 1976. V této rallye Š 130 RS zvítězila celkem 5x (1976-1980). V Barum rallye tento vůz zvítězil 6x, v letech 1976-1980 a ještě v roce 1983. Za největší úspěch je považováno vítězství ve třídě třináctistovek v Rallye Monte Carlo 1977 dvojice Blahna/Hlávka, celkově dojeli dvanáctí a týmoví kolegové Miloslav Zapadlo s Jiřím Motalem skončili o tři příčky za nimi. K tomu je nutno připočíst další čtyři umístění v první desítce soutěží započítávaných do MS v rallye: Nor John Haugland přivezl první světový bod za 10. místo absolutně ve finské Rally 1000 jezer 1977, Miloslav Zapadlo skončil devátý na řecké šotolině v Acropolis Rally 1978 a v letech 1979 a 1981 skončil v Řecku Václav Blahna dokonce osmý.^[2]

Na domácích mistrovství republiky v ostře sledované třídě A2 1300 cm³ a také v Poháru míru a přátelství (PMaP) "ulehčil" téměř bezkonkurenční postavení Š 130 RS Vladimír Hubáček (Alpine A 110), který ukončil rokem 1976 závodní činnost. Již v roce 1976 Svatopluk Kvaizar skončil v PMaP o pouhý bod na 3. místě. V roce 1977 Václav Blahna tento pohár vyhrál, o rok později Jiří Šedivý a v roce 1979 celkové pořadí ovládl Jan Trajbold st. Poslední dvě vítězství v PMaP získali Václav Blahna (1980) a Jan Trajbold st. (1981).^[6]

V celkovém pořadí ME v rallye skončil Václav Blahna v roce 1978 na 15. místě a o rok později na 32. místě. V roce 1980 Svatopluk Kvaizar obsadil v ME 18. místo. Tyto výsledky byly především ovlivněny nízkým počtem účastí na závodech vypsaných pro ME v jednotlivých letech. Jezdci na Š 130 RS se zúčastňovali na 5-8 soutěžích ročně (např. v roce 1978 Boucles de Spa, Jugoslávská rallye, Rallye dell´Isola d´Elba, Rallye Albena, Ypres 24 Hours Rally, Rallye Škoda, Rajd Polski, Danube Rally) zatímco celý ročník jich čítal až 50.^[7]

Soutěžní provedení Š 130 RS je stále ojediněle k vidění v rámci Rallye Legend, v evropském mistrovství (FIA European Historic Rally Championship) a v mistrovství republiky Rallye historických automobilů.

Závodní verze pro okruhové závody

Vůz byl stejnou měrou úspěšný (možná i víc) na okruzích v závodech Mistrovství Evropy cestovních vozů (ETCC). První start si připsal tento vůz na jaře na Autodromu v Mostě a 18. května 1975 na čtyřhodinovce na Masarykově okruhu Brně, kdy Milan Žid s Oldřichem Horsákem na voze Š 130 RS (1. homologace) skončili v divizi 2 na 3. místě a celkově na 4. místě. Druhá posádka Oldřich Brunclík/Jiří Šedivý skončila celkově na 5. místě.^[8] První start homologovaného vozu (2. homologace) se uskutečnil 5. června 1977 na Grand Prix Brno, kde Oldřich Horsák a Jaroslav Bobek vyhráli třídu do 1300 cm³ a v celkovém pořadí vytrvalostního závodu na 3,5 h obsadili 13. místo. V divizi 1 na 3. místě skončili se Škodou 130 RS Adolf Fešárek s Marcelem Pipkem.^[9] Zprvu jezdili s tímto vozem další tovární jezdci Škody jako Svatopluk Kvaizar, Oldřich Brunclík, Milan Zapadlo, či "polotovární" Josef Michl, Petr Samohýl, Petr Martinovský atd.

Od roku 1978 se k nim připojili i soukromí jezdci startující za Bohemia Crystal Liberec, někdy podpořeni továrnou (je však nepřesné označovat je za reprezentanty týmu Škoda Motorsport) nebo ÚAMK. V roce 1980 posádky na Š 130 RS obsadily v konečném pořadí šampionátu ETCC celkově 2. místo.^[10] Závodními jezdci byli Zdeněk Vojtěch, Břetislav Enge, Jan Šenkýř a Václav Bervid. Zpravidla startovali ve dvou vozech.^[11] Tito jezdci se hlavním dílem v roce 1981 podíleli na zisku titulu mistrů Evropy v závodech cestovních automobilů v klasifikaci značek (ETCC).^[12] Obrovského úspěchu se podařilo dosáhnout bez přímé podpory tehdejších AZNP. Je ovšem pravdou, že továrna preferovala účast továrních vozů v soutěžích a okruhy stály stranou jejího zájmu. V individuálním závodě v roce 1981 dojeli Zdeněk Vojtěch, Jan Šenkýř a Břetislav Enge nejlépe v italské Vallelunze na 2. místě v celkovém pořadí.^[3] Posádka Vojtěch-Enge (případně doplněná Šenkýřem nebo Bervidem) z 8 závodů tohoto ročníku zvítězila v I. divizi celkem v šesti (Monza, Vallelunga, Donington, Brno, Pergusa a Silverstone).^[13]

Galerie

Okruhový speciál Škoda 130 RS

Škoda 130 RS prototyp 1. homologace (Svět škodovek 2021)
Škoda 130 RS (prototyp 1. homologace 1975) v barvách týmu Bohemia Crystal Liberec
Škoda 130 RS, prototyp 1. homologace (1975), Muzeum Svět škodovek 2021
Škoda 130 RS na výstavě Legendy 2014
Škoda 130 RS, Vojtěch-Enge ze stáje Bohemia Crystal Liberec (Svět škodovek 2021)
Škoda 130 RS, Vojtěch-Enge (Muzeum Svět škodovek 2021)
Škoda 130 RS, na závodech veteránů ADAC GT Masters Lausitzring 2012

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d WEISSER, Zdeněk. Jak se rodila legendární stotřicítka. Rally. Květen 2021, roč. 22, čís. 4, s. 42–43.
↑ ^a ^b ^c ^d DRAGOUN, Aleš. Škoda 130 RS: Historie slavné stotřicítky byla bohatá na úspěchy [online]. Praha: auto.cz (CZECH NEWS CENTER a.s.), 2020-06-09 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.
↑ ^a ^b Škoda 130 RS byla Porsche z východu. Homologaci získala nečestně a dnes je extrémně vzácná [online]. Praha: Internet Info, s.r.o., 2019-09-08 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.
↑ ^a ^b DE JONG, Frank. 1977 Cars - Škoda 130 RS [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.
↑ WANKA, Tomáš. Rallye Košice 1976 [online]. ewrc-results.com [cit. 2021-11-14]. Dostupné online.
↑ WANKA, Tomáš. Pohár míru a přátelství (1976-1981) [online]. eWRC-results.com [cit. 2021-11-14]. Dostupné online.
↑ WANKA, Tomáš. Mistrovství Evropy v soutěžích 1978 [online]. ewrc-results.com [cit. 2021-11-14]. Dostupné online.
↑ DE JONG, Frank. Čtyřhodinový závod cestovních automobilů, Brno 4 hours [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.
↑ DE JONG, Frank. Grand Prix Brno [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-04]. Dostupné online.
↑ DE JONG, Frank. 1980 European Touring Car Championship [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online.
↑ Škoda Motorsport. [s.l.]: Škoda Auto
↑ STRAKA, Martin. Když Walkinshaw lákal Vojtěcha [online]. Praha: iDnes.cz (MAFRA, a. s.), 29. listopadu 2002 [cit. 2020-09-23]. Dostupné online.
↑ DE JONG, Frank. 1981 European Touring Car Championship [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2020-09-23]. Dostupné online.

Literatura

JANEK, Dalibor. DUFEK Petr. Století s vavříny. Pardubice, Spektrum D, 1975, 188 s.
KRÁLÍK Jan. JANEK, Dalibor. VRÁTIL Josef. 100 let závodních a soutěžních vozů Škoda. KM-Publicity a Ateliér Kupka, 2002, 228 s., ISBN 80-238-9845-0
KOŽÍŠEK Petr, KRÁLÍK Jan. L&K – Škoda II. díl: Let okřídleného šípu, 1945 – 2003. Týnec nad Sázavou, Moto Public 2003, 271 s. ISBN 80-239-1949-0