člen celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění poslanec Všečínského shromáždění lidových zástupců člen stálého výboru celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění
Po vypuknutí čínsko-japonské války roku 1937 se zapojil do protijaponských aktivit, koncem roku byl evakuován do Wu-chanu a působil v tamní komunistické organizaci. Roku 1938 byl přeložen do An-chueje, kde v horách Ta-pie-šan organizoval protijaponský odboj. Později se přesunul na východ An-chueje, kde organizoval tamní komunisty a působil jako politický komisař místních komunistických oddílů podléhajících Nové 4. armádě. Po roce 1945 se účastnil bojů s kuomintangskými vojsky v An-chueji a Šan-tungu, po dobytí An-chuje komunisty nakrátko převzal funkci zástupce guvernéra provincie, roku 1949 byl přeložen do Chang-čou jako zástupce tajemníka městského výboru KS Číny a zástupce starosty. V provinční vládě Če-ťiangu zřízené v srpnu 1949 převzal pozici místopředsedy finančního a hospodářského výboru a ředitele úřadu pro průmysl.[1]
Na podzim roku 1952 byl přeložen do vedení Východočínského vojensko-administrativního výboru na místo místopředsedy finančního a hospodářského výboru. Od roku 1954 vykonával funkci prvního náměstka ministra místního průmyslu.[1] Roku 1956 byl přeložen do akademie věd jako viceprezident, řídící každodenní práci akademie. Současně působil jako generální tajemník výboru pro plánování vědy při státní radě. Výbor stanovil priority v rozvoji vědecké práce, za nejdůležitější označil vývoj atomové bomby, raketové techniky, výpočetní techniky, polovodičů, automatizační techniky a radioelektroniky. Po druhém zasedání VIII. sjezdu KS Číny v květnu 1958 byl zvolen kandidátem ústředního výboru.[1] Roku 1959 a podruhé roku 1964 byl vybrán mezi členy celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění. Od roku 1962 působil také jako místopředseda Státního výboru pro vědu a techniku.[1]
Za kulturní revoluce byl kritizován a roku 1967 musel opustit své funkce a úřady. Až v roce 1974 se vrátil k řídící práci, a sice na ministerstvu železnic. Ve vládě jmenované v lednu 1975 se stal ministrem financí. V srpnu 1977 byl na XI. sjezdu KS Číny zvolen členem ústředního výboru (znovuzvolen 1982, do 1987)[1] a v březnu 1978 byl ve funkci ministra financí potvrzen pro další funkční období vlády. V březnu 1979 byl zřízen finanční a hospodářský výbor Státní rady pod vedením Čchen Jüna, jehož řádnými členy byli Jao I-lin a Čang Ťin-fu. V srpnu 1979 ho na ministerstvu financí nahradil Wu Po a od prosince 1979 vykonával funkci guvernéra An-chueje (do března 1981), od března 1980 byl současně i prvním tajemníkem anchuejského provinčního výboru KS Číny (do dubna 1982).[1]
V dubnu 1982 byl při širší reorganizaci vlády jmenován státním poradcem a o měsíc později i předsedou Státní ekonomické komise (do září 1984),[1] přičemž pomáhal vicepremiérovi Jao I-linovi řídit ekonomickou práci státní rady. V obou funkcích byl potvrzen i ve vládě jmenované v červnu 1983. V dubnu 1985 převzal i úřad generálního sekretáře ústřední vedoucí skupiny KS Číny pro finance a ekonomiku. Na XIII. sjezdu KS Číny v listopadu 1987 byl zvolen členem ústřední poradní komise a jejího stálého výboru (do 1992). V dubnu 1988 s koncem funkčního období vlády odešel z úřadu státního poradce a na podzim 1989 opustil i funkci generálního sekretáře ústřední vedoucí skupiny KS Číny pro finance a ekonomiku a odešel do důchodu.