Zoborožec celebeský

Jak číst taxoboxZoborožec celebeský
alternativní popis obrázku chybí
Zoborožec celebeský (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádzoborožci (Bucerotiformes)
Čeleďzoborožcovití (Bucerotidae)
Rodzoborožec (Rhabdotorrhinus)
Binomické jméno
Rhabdotorrhinus exarhatus
(Temminck, 1823)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožec celebeský (Rhabdotorrhinus exarhatus) je druh zoborožce z rodu Rhabdotorrhinus, který se endemicky vyskytuje na indonéském ostrově Sulawesi a přilehlých menších ostrovech.

Systematika a rozšíření

Zoborožce celebeského formálně popsal v roce 1823 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck.[2] Vyskytuje se ve dvou poddruzích s tímto rozšířením:[2]

  • R. e. exarhatus (Temminck, 1823) – severní Sulawesi a ostrov Lembeh;
  • R. e. sanfordi Stresemann, 1932 – střední, východní a jižní Sulawesi, Muna a Butung.

Druhové jméno exarhatus pochází z latinského exaratus, čili „vyoraný“.[3] Druh se řadí do rodu Rhabdotorrhinus, avšak dříve se zařazoval do rodu Penelopides.[4][5] Nejbližším příbuzným zoborožce celebeského je zoborožec vrásčitý (Rhabdotorrhinus corrugatus).[6][7]

Stanoviště

Stanoviště druhu tvoří nížinatý prales, občas i vzrostlý, starší sekundární les do 650 m n. m., výjimečněji do 1100 m n. m. Pro zoborožce jsou důležité hlavně vysoké statné stromy, v jejichž dutinách hnízdí.[4]

Popis

Samice

Tento zoborožec dosahuje výšky kolem 45 cm, váha samice se pohybuje kolem 370 g.[5] Drtivá většina opeření samice i samice je černá, pouze tvář samce včetně hrdla (mimo korunku) je žlutobílá. Samice je cele černá. Svrchní část těla má kovově zelený odlesk. Zobák je bledě žlutý a hnědý, na horní čelisti je posazena nízká dlouhá, podélně rýhovaná přilbice. Duhovky jsou červené, nohy černé. Kolem očí se nachází neopeřený kroužek, takže u samce prosvítá žlutá kůže a u samice černá. Samice bývá o něco menší než samec.[8]

Biologie

Při krmení se vyskytuje v malých rodinných skupinkách o 4–8 jedincích, kteří spolu pomalu prolétávají stromovým baldachýnem a hledají potravu.[8] Živí se převážně ovocem, jídelníček si zpestřuje většími bezobratlými živočichy a případně i hmyzem.[4]

Hnízdí

Během hnízdění utváří menší sociální skupinky do 10 členů.[8] Jedná se o kooperativního hnízdiče, tzn. hlavnímu páru samce a samice při hnízdění ještě pomáhá až 8 (průměrně však jen 2) další zoborožci, samci i samice.[5] Hnízdí v dutinách vzrostlých stromů. Typicky se jedná o přirozeně se vyskytující dutiny, avšak může zahnízdit i např. v dírách vydlabaných datly. V některých oblastech využívá stejné stromové dutiny jako zoborožec přílbový (Rhyticeros cassidix).[4] Hnízda se vyskytují od 7 do 32 m nad zemí. Doba kladení vajec spadá na duben až říjen. Podobně jako u ostatních zoborožců, i u zoborožce celebeského dochází k zazdění samice na hnízdě výstavbou menší zídky, ve které je ponechán pouze otvor na předávání potravy. Samičin partner a další pomocníci ji krmí pomocí regurgitace. V zajetí trvala inkubace 28–30 dní, mláďata opustila hnízdo ve věku 55–70 dní; samice opustila hnízdo asi měsíc přes svými potomky.[5]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje zoborožce celebeského za zranitelný druh. Na vině je hlavně úbytek přirozených stanovišť, jejich přeměna a fragmentace. Nížinatý prales je na Sulawesi kácen s cílem výstavby a získání zemědělské půdy. Do jisté míry druh ohrožuje i lov, avšak ne do takové míry jako úbytek habitatu. Lovci loví zoborožce jednak na maso, a jednak na prodej do domácích chovů, jelikož místní někdy drží zoborožce jako domácí mazlíčky.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b Mousebirds, Cuckoo Roller, trogons, hoopoes, hornbills. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 154. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e Rhabdotorrhinus exarhatus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2022 [cit. 2023-11-07]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22682504A210091404.en. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. S. 194-195. (anglicky) 
  6. ↑ GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; TOBIAS, Joseph A. Environmental stability and the evolution of cooperative breeding in hornbills. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2013-10-07, roč. 280, čís. 1768, s. 20131297. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2013.1297. PMID 23926149. (anglicky) 
  7. ↑ GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; COLLAR, Nigel J. A comprehensive molecular phylogeny for the hornbills (Aves: Bucerotidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2013-05-01, roč. 67, čís. 2, s. 468–483. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2013.02.012. (anglicky) 
  8. ↑ a b c KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. S. 198-199. (anglicky) 

Literatura

  • KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. (anglicky) 
  • POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. (anglicky) 

Externí odkazy