Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být rozdělen na

• svrchní plášť,
• spodní plášť a
• přechodovou zónu, zvanou také Repettiho diskontinuita, která se nachází mezi nimi.^[1]

Většinu současných poznatků o plášti se podařilo získat během 20. století podrobnou analýzou příchodů seismických vln. V plášti probíhá neustále plášťová konvekce, která souvisí s deskovou tektonikou a jejíž obraz můžeme získat pomocí seismické tomografie.

Zemský plášť jako celé těleso tvoří přibližně 69 % zemské hmotnosti a 84 % celkového objemu.^[1]

Svrchní plášť je shora, vně ohraničen od zemské kůry Mohorovičićovou diskontinuitou (MOHO), která se rozkládá pod oceány do hloubky 0–20 km a pod kontinenty do hloubky 20–90 km. Spodní hranice (Repettiho diskontinuita) svrchního pláště je přibližně v hloubce 650 km a souvisí s fázovým přechodem v hornině. Průměrná hustota této svrchní části pláště byla určena na 3,27 g/cm³, což umožňuje pohyb nadložních litosférických desek. Předpokládá se, že v hloubkách okolo 100 až 150 km se nachází plastická astenosféra.^[2]

Ve svrchním plášti je možno rozlišit tři oblasti:

• Zóna snížené rychlosti – astenosféra, která se rozkládá od 60–250 km. Projevuje se tím, že zbrzďuje procházející zemětřesné vlny.^[2]
• Oblast nad prvním fázovým přechodem – alokována je do hloubky cca 400 km. V této vrstvě rychlost seismických vln opět narůstá.
• Oblast mezi prvním a druhým fázovým přechodem – nejčastěji se jako hloubka rozhraní mezi svrchním a spodním pláštěm udává 650 km ± 100 km (samotné rozhraní není sférické, ale deformované díky dynamickým procesům probíhajícím v plášti).

Mineralogické složení svrchního pláště odpovídá strukturám olivínu, pyroxenu, granátu a spinelu. Platí vztah, že s klesající hloubkou se zvyšuje tlak a tak dochází ke změnám v minerálech, kdy se olivín začne přeměňovat na spinel. Se stoupajícím tlakem se může spinel dále měnit na perovskit a magnesiowüstit. Z horninového hlediska je plášť tvořen z andezitu, dacitu a eklogitu.

Podle některých autorů je možný výskyt eklogitové vrstvy mezi svrchním a spodním pláštěm.

Spodní plášť je alokován od hloubky 650 km až k zemskému jádru, tedy přibližně do hloubky 2900 km,^[2] od něhož je oddělen Gutenbergovou diskontinuitou.^[2] Plášť je tvořen nejspíše silikáty^[2] a obohacen o prvky kobalt, hliník a titan. Hustota se pohybuje v rozmezí 4–6 g/cm³. Dochází zde k přeměně gama-spinelu a majoritu na perovskit.^[2]

O spodním plášti je známo jen velmi málo údajů. Hlouběji do nitra Země se pak jeví spodní plášť jako chemicky homogenní těleso. Rychlost šíření seismických P vln se zde pohybuje okolo 14 km/s.^[2]

Plášť obecně lze zkoumat jen pomocí kosmochemického hlediska, pomocí xenolitů (uzavřenina v magmatu) a magmatů a nebo pomocí petrochemického pohledu.

• SIGURDSSON, Haraldur; JEANLOZ, Raymond; ASIMOW, Paul D. Encyclopedia of Volcanoes. [s.l.]: Academic Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-12-643140-7. Kapitola Mantle of the Earth a Melting the Mantle, s. 41-68. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zemský plášť na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.