V roce 1879 se stal Zdenko Schubert-Soldern soukromým přednášejícím historie architektury na Německém polytechnickém ústavu v Praze. Kromě přednášek o historii architektury a teorii forem také přednášel kurzy starověké a renesanční architektury a navrhování monumentálních budov. Byl velmi publikačně činný, teoreticky i prakticky se zabýval ornamenty a zdobením staveb. Výchozím bodem bylo Semperovo učení o dualismu stavby a fasády, o původu dekorativních prvků architektury v užitém umění. Schubert-Sodlern rozvinul Semperovy závěry a vyzval ke kombinaci ozdobných a strukturálních prvků. Byl nadšeným obhájcem a propagátorem novorenesance. V pozdějších letech se von Soldern zabýval islámskou architekturou, odcestoval do Malé a Střední Asie a navštívil město Samarkand.
Zdenko rytíř Schubert von Soldern byl nositelem řady ocenění vyznamenání, a také členem několika spolků a sdružení: umělecké sekce Spolku pro dostavbu katedrály sv. Víta, předseda sdružení kunsthistoriků a čestný prezident architektonické sekce Technického Musea v Praze. Roku 1887 byl jmenován profesorem pozemního stavitelství, roku 1903 vystřídal ve vedení Německého polytechnického ústavu architekta Josefa Zítka. Profesorem architektury byl jmenován roku 1916.
Rodina
Jeho bratr Viktor byl malíř a spisovatel, jeho synovci památkář a historik umění Fortunát a zoolog Reiner žili v Drážďanech. Zdenkovým příbuzným byl též Robert Schubert von Soldern, rakouský filosof zabývající se fenomenologií.
Úmrtí
Zdenko rytíř Schubert von Soldern zemřel 29. března 1922 v Praze ve věku 77 let a byl pochován v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.
Dílo
Vila Eduarda Schuberta von Soldern, Praha-Liboc, 1871