Po 2. světové válce a rozdělení Německa v roce 1949 už byly hranice Československa „omezenou oblastí“. Od roku 1951 začalo budování „železné opony“ v praxi – neprodyšnost československých hranic byla jedna z priorit tehdejšího komunistického režimu a tak za účelem jejich hlídání bylo vynaloženo nemálo peněz a lidských zdrojů. Pohraniční oblast začínala už pár kilometrů do vnitrozemí, cca 100 m od hranice byly obehnány signální ploty a samotná hranice byla označena značkami a v prvním období i plotem z ostnatých drátů, který měl být pod napětím 5 kV. Od roku 1968 jej vystřídal dvojitý drátěný plot, podobný tomu na vnitroněmecké hranici. Součástí hranice bylo i vybudování strážních věží, většinou ne zděných, ale železné a převážně dřevěné konstrukce a další infrastruktury, která čítala pomocné budovy pro pohraniční stráž, různá terénní stanoviště, případné cvičiště pro psy, a cesty tyto objekty spojující. V některých oblastech byly dokonce pokládány miny, např. PP Mi-Ba, PP Mi-D a PP Mi.
Československá železná opona zaznamenala masivní „průlom“ v jedné specifické události, kterou byla na začátku listopadu 1989 vlna hromadné emigrace východních Němců do SRN se zastávkou před německou ambasádou v Praze. Nedošlo k žádné konfrontaci, protože tehdejší vedení dalo k tomuto přesunu souhlas.
Krátce po sametové revoluci, od 5. prosince 1989 bylo pásmo překážek na hranici Československa zrušeno.
V současnosti jsou Česko, Německo a Rakousko členy Schengenského prostoru, což znamená, že jejich společné hranice již nejsou střeženy a cestující je mohou svobodně překračovat, a to i bez pasové kontroly.
.jpg)
