Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.

Spojené státy americké mají formální diplomatické vztahy s většinou států světa. Diplomatické vztahy udržují USA se 189 ze 193 členských států OSN (výjimky tvoří Bhútán, Írán, Severní Korea, Sýrie a pozorovatelský stát OSN Palestina). USA udržují navíc diplomatické vztahy s Evropskou unií a Kosovem. Po dobu několika let měly Spojené státy nejvíce diplomatických postů ze všech států, od roku 2020 jsou na druhém místě za Čínou.^[1]

Zahraniční vztahy Spojených států jsou řízeny prezidentem, který jako hlava výkonné moci koordinuje směrování zahraniční politiky, a to jak osobní účastí na mezinárodních jednání na nejvyšší úrovni, tak prostřednictvím písemných proklamací, směrnic a diplomatických nót. Dále jako nejvyšší ústavní činitel podle diplomatického protokolu a symbolický nejvyšší zástupce národa uplatňuje svůj vliv neformálně, například prostřednictvím státních návštěv a veřejných proslovů. Své pravomoci vykonává prostřednictvím Ministerstva zahraničí.^[2]

Hlava státu má výhradní právo rozhodnout o formálním uznání zahraniční vlády a navázání diplomatických vztahů,^[3] a rozhoduje také o dalších aspektech vzájemných vztahů (například v případě vnitropolitických sporů v dané zemi rozhoduje o tom, kdo je uznáván za legitimní vládu,^[4][5] které město je považováno za hlavní^[6] nebo zda je sporná oblast považována za státní území či nikoliv^[7]).

Ústava v článku II dále přiznává prezidentovi právo jmenovat a odvolávat vyslance, konzuly a další zástupce, rovněž přijímat zahraniční zástupce (které může také v případě nutnosti vyhostit^[8]), a dále pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy. Jmenování diplomatických zástupců je podmíněno souhlasem Senátu, k uzavírání smluv je nutný souhlas dvou třetin Senátu.^[9] Specifickým typem smluv jsou takzvané výkonné dohody, které nepřekračují rámec výkonné moci a souhlas Senátu nevyžadují.^[10]

Další nástroje zahraniční politiky pak upravují federální zákony, na jejichž základě prezident může například rozhodovat o výjimkách z vízové povinnosti^[11] nebo naopak o zákazu vstupu určitých skupin cizinců,^[12] rovněž je zmocněn dočasně (maximálně na 150 dní) zvyšovat a snižovat Kongresem stanovené celní tarify^[13] a v mimořádných případech také uvalovat zahraniční ekonomické sankce, například v podobě zmrazení účtů a obstavení majetku.^[14]

Vztahy USA s východní Evropou jsou ovlivněny studenou válkou. Od rozpadu Sovětského svazu přecházely bývalé státy komunistického bloku v Evropě postupně k demokracii a kapitalismu. Mnoho z nich také vstoupilo do Evropské unie a NATO, posílilo ekonomické vazby se západním světem a získalo vojenskou ochranu Spojených států prostřednictvím Severoatlantické smlouvy.^[15]

Francie navázala se Spojenými státy diplomatické vztahy v roce 1778 a stala se tak první zemí, která uznala americkou nezávislost.^[16]

Francie byla důležitým spojencem USA v průběhu americké války za nezávislost – financovala je a zásobovala je střelivem, posléze také na pomoc vyslala své námořnictvo.

USA mají mnoho důležitých spojenců v regionu Středního východu. Turecko je spojencem Spojených států prostřednictvím svého členství v NATO, Bahrajn, Egypt, Izrael,^[17] Jordánsko, Kuvajt, Maroko^[18] a Tunisko^[19] jsou hlavními spojenci mimo NATO.

Spojené státy svrhly vládu Saddáma Husajna během invaze do Iráku v roce 2003. Turecko je hostitelem přibližně 90 jaderných bomb B61 na letecké základně Incirlik. Mezi další spojence patří Katar, kde sídlí 3 500 amerických vojáků^[20] a Bahrajn.

Spojené státy americké jsou jedním z nejvýznamnějších spojenců Izraele. Spojené státy uznaly Stát Izrael 14. května 1948, tedy v den nezávislosti, a staly s tak první zemí na světě, která takto učinila.^[21]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zahraniční vztahy Spojených států amerických na Wikimedia Commons