Welfové
Země	Württembersko
Mateřská dynastie	Esteni
Tituly	římsko-německý císař Král Spojeného království král Hannoverský Hannoverský kurfiřt Brunšvicko-Lüneburský vévoda Brunšvický vévoda Bavorský vévoda Saský vévoda Modenský vévoda Toskánský markrabě
Zakladatel	Welf I. Bavorský
Rok založení	11. století
Konec vlády	1918
Poslední vládce	Ernest Augustus Brunšvický
Současná hlava	Arnošt August V.
Větve rodu	Hannoverská dynastie
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Welfové (německy Welfen) jsou starý evropský šlechtický rod, vzniklý jako větev italského rodu Estenských. Příslušníci dynastie Welfů patřili ve 12. a na počátku 13. století k nejmocnějším aktérům říšské politiky, přičemž v osobě Oty IV. dosáhli i císařské koruny. V 18. a 19. století vládli jako králové Spojeného království Velké Británie a Irska díky personální unii také jako vévodové a kurfiřti Brunšvicka-Lüneburska a později jako králové Hannoverští, dále vládli malému Brunšvickému vévodství do roku 1918. K nejslavnějším panovníkům rodu patří bavorský a saský vévoda Jindřich Lev, římský císař Ota IV. Brunšvický nebo britská královna Viktorie.

Za zakladatele rodu je považován Welf I. Bavorský, v genealogii Welfů jako Welf IV. Známé dějiny rodu Welfů začínají v 8. století, kdy byli Welfové hrabaty v Bavorsku a vévody ve Švábsku. V 9. století byli Welfové spřízněni s rodem Karlovců. Judita Bavorská, dcera hraběte Welfa I. († okolo 824) se roku 819 v Cáchách vdala za Ludvíka Pobožného a byla matkou Karla II. Holého. V 10. a 11. století byli Welfové králi v Horním Burgundsku, z nichž nejvýznamnějším byl Rudolf II. Burgundská větev Welfů vymřela Rudolfem III.

Elicho, syn Welfa I., byl zakladatelem německé větve Welfů. Welf II. založil Ravensberg. Ve spojenectví se švábským vévodou Arnoštem bojoval proti Konrádovi II. Welf III., († 1055) syn Welfa II., se stal vévodou korutanským a markrabětem veronským.

Své postavení však v boji se svými štaufskými rivaly nedokázali obhájit a v následujících obdobích tak patřili k méně významným říšským vévodským rodům.

Dalšího významného růstu své moci se dočkali na přelomu 17. a 18. století, kdy se nejprve stali kurfiřty a následně zdědili království Velké Británie. Tomu vládli jako tzv. Hannoverská dynastie až do roku 1901, kdy zemřela královna Viktorie. V mužské linii dále vládli v letech 1814–1886 v Hannoverském království a v letech 1815–1918 v samostatném Brunšvickém vévodství.

• Jindřich II. Pyšný, (†1139), vévoda saský 1137–1138
• Jindřich III. Lev, (†1195), vévoda saský 1142–1180

Synovec Welfa III., Welf IV., syn Kunigundy Welfské a Azza II. z rodu Este byl zakladatelem mladší linie Welfů. Po sesazení Oty Nordheimského roku 1070 se Welf IV. stal vévodou bavorským (jako Welf I.) a po smrti Azza II. zdědil i jeho území. Zemřel roku 1101 na křížové výpravě na Kypru.

Welf V. se roku 1090 oženil s o dvacet šest let starší hraběnkou Matyldou Toskánskou, a zemřel bezdětný. Toskánští Welfové se významným způsobem podíleli v boji o investituru. Welfská strana – spojenci papežů – je známá pod italským jménem rodu jako Guelfové.

Dědicem Welfa V.(II.) se stal jeho bratr Jindřich Černý. Ten sňatkem s dcerou Magnuse, posledního saského vévody z rodu Billungů, získal polovinu území Billungů, především Lünebursko.

Jindřich Pyšný, vnuk Welfa V., vévoda bavorský, získal po smrti císaře Lothara III. doživotně Toskánsko a nakrátko vládu v Sasku. V bojích mezi Welfy a Hohenštaufy o císařskou korunu však Sasko i Bavorsko ztratil. Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, po uzavření smíru s králem Konrádem III. získal roku 1142 Sasko zpět a roku 1156 mu císař Fridrich I. Barbarossa, který byl s Welfy spřízněn, vrátil i Bavorsko. Po prohrané bitvě u Legnana a obvinění ze zrady Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvu Sasko i Bavorsko odňal a Jindřich Lev byl donucen odejít do exilu.

Ota, syn Jindřicha Lva, byl roku 1209 korunován na císaře Svaté říše římské. Synovec Oty IV., Ota I., zvaný Dítě, se roku 1235 stal vévodou části Saska, nazývané Brunšvicko-Lünebursko. Welfové Brunšvicko-Lüneburští vládli na tomto území až do rozpadu Německé říše roku 1918.

Za zakladatele hannoverské dynastie je považován Jiří Brunšvicko–Lüneburský (*1582– + 1641), příslušník rodu Welfů. Když byla roku 1635 dělena rodová území Welfů, zdědil Jiří knížectví Calenberg a Göttingen a za své sídelní město si zvolil Hannover. Jeho nejmladší syn, vévoda Arnošt August byl pak roku 1692 povýšen na římskoněmeckého kurfiřta, čímž získal významné právo podílet se na volbě krále. Jeho syn Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.

• Jiří, vévoda Brunšvicko–Lüneburský – (1635–1641), zakladatel Hannoverské dynastie
• Arnošt August Hannoverský – (1641–1692–1698), kurfiřtem od roku 1692, syn zakladatele Hannoverské dynastie
• Jiří I. – (1714–1727)
• Jiří II. – (1727–1760)
• Jiří III. – (1760–1820) od roku 1814 králem Hannoverským

Hannoverské království vzniklo v říjnu roku 1814 rozhodnutím Vídeňského kongresu. Britský král Jiří III. tak po napoleonských válkách získal zpět své hannoverské državy. Kongres rovněž rozhodl o územní výměně s Pruským královstvím, díky níž rozloha Hannoverska podstatně vzrostla.

Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho neteř Viktorie, jelikož neměl legitimního potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády.

Při hlasování v Německém spolku 14. června 1866 podpořilo Hannoversko návrh na mobilizaci spolkových vojsk proti Prusku, což o den později vedlo k vyhlášení války ze strany Pruska. Hannoverská armáda ještě zvítězila v bitvě u Langensalzy (27. června 1866), o dva dny později však musela kapitulovat. Král Jiří V. byl zbaven trůnu a Hannoversko bylo připojeno k Prusku jako provincie.

• Jiří III. – (1760–1820), králem až od roku 1814, do té doby kurfiřt Hannoverský
• Jiří IV. – (1820–1830)
• Vilém IV. – (1830–1837)

• Arnošt August I. – (1837–1851), bratr Viléma IV.
• Jiří V. – (1851–1866), království obsazeno Pruskem

Syn hannoverského kurfiřta Jiří Ludvík zdědil na základě Zákona o nástupnictví roku 1714 britský trůn jako Jiří I. Britští králové vládli do roku 1814 současně jako kurfiřti Hannoverští a vévodové Brunšvicko-Lüneburští, od roku 1814 jako králové Hannoverští. Po smrti krále Viléma IV. v roce 1837 nastoupila v Británii na trůn jeho dcera Viktorie, jelikož neměl mužského potomka. V Hannoveru ale nastoupil na trůn princ Arnošt August I., strýc královny Viktorie. Stalo se to díky starému německému následnickému řádu, tj. polosalickému zákonu, díky němuž může žena vládnout pouze pokud rod nemá muže schopné vlády. Členové dynastie Welfů vládli v Británii až do smrti královny Viktorie roku 1901 jako Hannoverská dynastie.

• Jiří I. – (1714–1727)
• Jiří II. – (1727–1760)
• Jiří III. – (1760–1820)
• Jiří IV. – (1820–1830)
• Vilém IV. – (1830–1837)
• Viktorie – (1837–1901)

Když byla roku 1635 dělena rodová území Welfů, z části vévodství Brunšvicko-Lüneburska se oddělilo území Wolfenbüttel, ze kterého se později stalo vévodství Brunšvické

linie Brunšvicko-Bevernská

• Ferdinand Albrecht II. – (1735)
• Karel I. – (1735–1780)
• Karel Vilém Ferdinand – (1780–1806)
• Fridrich Vilém – (1806–1807), jako vévoda Brunšvicko-Wolfenbüttelský
• 1807–1813, obsazeno Francií
• Fridrich Vilém – (1813–1815), jako vévoda Brunšvický
• Karel II. – (1815–1830)
• Vilém – (1830–1884)
• 1884–1913, princ Arnošt Augustus Hannoverský se vzdal svých práv ve prospěch pruské administrativy, období císařských regentů

linie Hannoverská

• Arnošt Augustus – (1913–1918), syn posledního hannoverského korunního prince, hlava Hannoverské dynastie

• Josef Fleckenstein: Über die Herkunft der Welfen und ihre Anfänge in Süddeutschland. v: Studien und Vorarbeiten zur Geschichte des großfränkischen und frühdeutschen Adels. Hrsg. von G. Tellenbach. Albert, Freiburg/B 1957, S. 71–136.
• Georg Schnath: Das Welfen-Haus als europäische Dynastie. v: Georg Schnath: Streifzüge durch Niedersachsens Vergangenheit. Lax, Hildesheim 1968.
• SCHNEIDMÜLLER, Bernd. Die Welfen : Herrschaft und Erinnerung (819-1252). Stuttgart ; Berlin ; Köln: W. Kohlhammer, 2000. 378 s. Dostupné online. ISBN 3-17-014999-7. 

• Dějiny Německa
• Seznam panovníků Svaté říše římské
• Seznam bavorských vládců
• Seznam saských panovníků
• Seznam hannoverských panovníků
• Hannoverská dynastie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Welfové na Wikimedia Commons