Věra Vohlídalová se narodila v česko-německé rodině Aloise a Markéty Tomáškových. Otec Alois Tomášek patřil mezi zakládající členy KSČ na Znojemsku. Před válkou spoluorganizoval transportyněmeckýchantifašistů ze Sudet.[2] Protože bylo jasné, že Tomáškovi jako antinacisté nebudou během války doma v bezpečí, tak postupně emigrovali do Anglie. Matka odešla po záboru Sudet, v prosinci 1938, otec ji následoval v březnu 1939, a to posledním transportem, který sám organizoval. V Anglii se oba zapojili spolu s mnoha dalšími českými i německými utečenci do odboje. Vzali se v červenci 1940 a Věra se narodila 8. 2. 1942 v Londýně a vyrůstala v táboře mezi imigranty.
V prosinci 1945 se Věra s matkou vrátila do Československa, do Liberce, kde pak prožila celý život.[3] Otec po skončení války pracoval pro organizaci UNRRA.[4] Vybudoval a řídil repatriační tábor pro utečence a zavlečené lidi (vybavený školou, nemocnicí i prostory pro kulturní vyžití) a spolu se svým mezinárodním týmem organizoval transporty lidí do jejich původních domovů. K manželce a dceři se vrátil až v prosinci 1946.
Věra v Liberci studovala na jedenáctiletce. Po rodičích, zvláště po matce, zdědila talent na cizí jazyky, ale její láskou se stal český jazyk. Jako studentka pracovala v létě v liberecké knihovně. Na základě práce v knihovně a pod vlivem ředitele Libora Mrázka, vystudovala mezi lety 1959–1964 obor knihovnictví na Institutu osvěty a novinářství na Filozofické fakultěUniverzity Karlovy v Praze.[5] Po ukončení studia se vrátila do Liberce a nastoupila do Krajské vědecké knihovny. Pracovala jako vedoucí studovny a půjčovny vědeckého oddělení. Dostala za úkol vybudovat informační službu.[6] V roce 1968 se zapojila do protestů proti okupaci. Její matka přeložila do němčiny známý proslov Jana Třísky a Václava Havla, který byl vysílán v libereckém rozhlase. Věra byla propuštěna ze zaměstnání, ale protože byla těhotná, byla podle zákona přijata zpět.
V roce 1971 se jí narodila dcera Petra, a o čtyři roky později syn Ondřej. V roce 1976 jí zemřela matka a její otec, již v důchodu, podepsal hned na jaře 1977, jako jeden z prvních, Chartu 77. Věra Chartu 77 nepodepsala, měla dvě malé děti a tížil ji smutek ze smrti matky. V roce 1988 zemřela dcera Petra na leukemii. Věra se zúčastnila různých terapeutických skupin.[4]
Ředitelka knihovny
Věra Vohlídalová pracovala v liberecké knihovně od roku 1964. V roce 1990 se na základě konkurzu stala ředitelkou knihovny. Značná část jejího působení jako ředitelky, je spojena s výstavbou jedné z nejmodernějších knihoven v České republice.[1] V roce 1996 byla stavba knihovny zahájena pod záštitou prezidentůVáclava Havla a Romana Herzoga. Projekt vznikal již od roku 1991.[3] Vohlídalová spolu s kolegy cestovali po světě za inspirací, například v Helsinkách to byla kruhovitá knihovna se studnou uvnitř. V Německu absolvovala školení o stavbě knihoven.[7] Na základě studia koncepce knihoven v západních zemích, vznikla myšlenka vybudovat knihovnu jako otevřený prostor. Místo, kde je možno se setkávat, ale i prostor, umožňující svobodný pohyb.
Podobu knihovny ovlivnil i výběr lokality. Do listopadu 1938 zde stála jedna z největších synagog ve střední Evropě, která byla během Křišťálové noci vypálena a srovnána se zemí. Vznikla myšlenka, že synagoga zakomponovaná do budovy knihovny, připomene historii židovské obce ve městě a stavba bude symbolemodškodnění jiných kultur žijících v regionu, jejich smíření ale také připomenutím lidské zvůle a násilí.[5]Stavba knihovny byla zahájena koncem roku 1997 a první návštěvníky přivítala v březnu 2001.
Věra Vohlídalová se dlouhodobě angažuje v občanském životě. V roce 1990 byla zakládající členkou „Kooperace St. Gallen – Liberec“, vzniklé pro spolupráci mezi libereckým regionem a švýcarským kantonem St. Gallen. Od roku 1991 působila deset let v pracovní skupině kultura Euroregionu NISA, mezi lety 1999 až 2003 pracovala ve skupině pro cizince, národnostní menšiny a osoby ohrožené sociálním vyloučením. Od roku 2000 se angažovala v občanském sdružení „Česko – německé fórum žen“, byla i předsedkyní sdružení.
Patřila mezi jednu z organizátorek, pořádajících akce pro záchranu objektu bývalých městských lázní, od roku 2001 byla členkou Kruhu autorů Liberecka.[5] V roce 2005 působila ve správní radě„Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci, o.p.s.“ a v roce 2007 byla zvolena předsedkyní správní rady. Na jaře 2011 se stala aktivistkou liberecké nezávislé občanské iniciativy „Je čas nemlčet“.[8]
Publikační činnost
Přednášela a publikovala články v časopisech z oboru knihovnictví. Zabývala se česko-německými vztahy, lidskými právy a postavením menšin ve společnosti. S kolegyní Vladimírou Sodomkovou napsala knížku vzpomínek o létech strávených stavbou knihovny Na houpačce nejen s knihovnou. Popisuje zde své myšlenky o situaci „poct a trestů“. Vzpomíná také na svoji výchovu a dětství. Kniha vyšla v roce 2007 v nakladatelství Bor.[5]
2005 – byla nominována na Nobelovu cenu za mír společně s dalšími ženami, projekt měl upozornit na práci žen na celém světě ve prospěch mírového života a demokracie, ženy Nobelovu cenu nezískaly.
„Vize „Koncepce rozvoje knihoven na léta 2011 – 2015“:
„
V krásné, přívětivé a pohodlné knihovně rychle obsloužen příjemným, kvalifikovaným, očividně spokojeným a motivovaným personálem nebo z pohodlí domova bez ohledu na národnost či handicap, v kteroukoliv denní či noční dobu získám bezplatně požadovanou kvalitní službu.
“
Ve dnech 20. až 22. června 2017 se uskutečnilo 13. celostátní setkání knihovnických seniorůSKIP v Liberci. Součástí večerního programu, ve velkém sále krajské knihovny, bylo také „vzpomínání“ Věry Vohlídalové na období realizace projektu stavby Krajské vědecké knihovny v Liberci.[12]
↑ Věra Vohlídalová | Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR. skip.osvobozena-knihovna.cz [online]. [cit. 2021-12-04]. Dostupné online.
↑ Věra Vohlídalová: Liberecká knihovna přinesla dialog o tom, co znamená život v jinakosti. Vltava [online]. 2020-03-23 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online.
↑ Věra Vohlídalová | Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR. skip.osvobozena-knihovna.cz [online]. [cit. 2021-12-05]. Dostupné online.
↑ Liberec ocenil tři významné ženy za mimořádné zásluhy o rozvoj města - Statutární město Liberec. w.liberec.cz [online]. [cit. 2021-12-05]. Dostupné online.