Vladimír Kocman (* 5. dubna 1956 České Budějovice) je bývalý československý a český zápasník – judista, bronzový olympijský medailista a vicemistr světa.
Osobní život
S manželkou Jiřinou má tři děti.
Podniká v oblasti sportovních potřeb a zastává funkci místopředsedy správní rady Nadačního fondu jihočeských olympioniků. Je zakládajícím členem křesťanského sboru Naděje a šíří evangelium. Od roku 2015 se angažuje v Církvi víry Milost (obdobně jako např. slovenský judista Jaroslav Kříž).
8. ledna 2010 byl uveden do Síně slávy Českého svazu juda.
Sportovní kariéra
Narodil se do rodiny lékaře – neurologa. Vyrůstal v centru Českých Budějovic se třemi bratry.[1] V dětství hrál hokej za ODPM České Budějovice, ale při náboru do ligového TJ Motor ho nevzali, protože nezvládal bruslit pozadu.[2] Studoval gymnázium ve Trhových Svinech, kam dojížděl všední dny autobusem.[3] Po návratu ze školy chodil do místní posilovny TJ START. Imponovaly mu fotky svalnatých mužů a chtěl se stát kulturistou.[4] Do posilovny STARTu chodili cvičit i místní judisté z klubu Rudá Hvězda. Trenér Rudé Hvězdy Petr Pávek ho jako urostlého mladíka oslovil s žádostí o pomoc v ligovém judistickém střetnutí – zranila se jim těžká váha. Tím v roce 1973 začala jeho sportovní kariéra v judu.[3]
Po maturitě na gymnáziu ho nepřijali na medicínu do Hradce Králové.[1] Povinnou vojenskou službu od roku 1975 absolvoval v Banské Bystrici, kde byl soustředěný i armádní judistický klub ASVS Dukly vedený Jiřím Synkem. V Dukle se připravoval tehdy nejlepší československý judista Vladimír Novák. Novák ho svým judistickým uměním upoutal natolik, že se v Banské Bystrici rozhodl zůstat po skončení povinné vojenské služby.[3] V roce 1977 poprvé zaskakoval za zraněného Nováka na mistrovství Evropy v německém v Ludwigshafenu ve váze nad 95 kg. Jedničkou v reprezentaci se stal v olympijském roce 1980, v době kdy Novák již nebyl kvůli zraněním schopen pokračovat ve vrcholové přípravě.
V roce 1980 startoval na olympijských hrách v Moskvě v těžké váze nad 95 kg a měl startovat od roku 1988 již neolympijské kategorii bez rozdílu vah. V těžké váze nastupoval 26. července v úvodním kole proti vysokému Nizozemci Peteru Adelaarovi. S Adelaarem měl zápornou zápasovou bilanci, naposledy s ním prohrál na květnovém mistrovství Evropy ve Vídni v boji na zemi (ne-waze).[5] V Moskvě však Adelaara překvapil, ujal se vedení na wazari a v závěru zápasu zvítězil po třetím napomenutí soupeře na tzv. sogo-gači (wazari + 3ךido). Ve čtvrtfinále prohrál po minutě souboje na ippon s pozdějším vítězem Angelo Parisim z Francie. Parisi byl typ dynamicko-technického judisty, který mu neseděl. V opravách porazil Poláka Wojciecha Reszka po taktické bitvě na praporky (tzv. hantei) a postoupil do souboje o třetí proti Britu Paulu Radburnovi.[6] Na přípravu měl pouhých 10 minut během níž si ho vzal do parády masér vzpěračů Jaroslav Kamas. Od úvodu souboje s Britem byl pasivní a v půlce sedmiminutového zápasu prohrával na wazari. Začátkem šesté minuty si však vybojoval svůj silný levý úchop a krásnou uči-matou poslal Radburna na ippon. Získal historicky první olympijskou medaili pro československé judo, bronzovou.[7] Za týden 2. srpna měl startovat v kategorii bez rozdílu vah, do které nenastoupil oficiálně z důvodu zranění. Později uvedl, že šlo o chybu vedoucího výpravy, který prošvihl termín podání přihlášky.[1]
V roce 1981 se mu nevydařilo květnové mistrovství Evropy v Debrecínu. V těžké váze nepostoupil ze základní skupiny a slabou útěchou mu bylo 5. místo v kategorii bez rozdílu vah. Na zářijovém mistrovství světa v nizozemském Maastrichtu prohrál v úvodním kole s ruským Sovětem Grigorijem Veričevem na ippon. Veričev ho však svým postupem do finále vytáhl do oprav. Přes opravy se probojoval do souboje o třetí místo proti východnímu Němci Fredu Olhornovi. Po taktické bitvě dovedli s Olhornem zápas k remíze a o jeho třetím místě rozhodli rozhodčí hlasováním na praporky. V kategorii bez rozdílu vah prohrál ve třetím kole s Američanem Dewey Mitchellem na ippon a nepostoupil do bojů o medaile.
V roce 1982 výsledkově propadl na mistrovství Evropy v Rostocku a v závěru roku se rozhodl s rodinou odejít z Bánské Bystrice do Prahy. Přestup do tehdy horších podmínek nebyl veřejností zcela pochopen a vedl k různým dohadům – v Dukle měl vysokou hodnost, velký byt a optimální podmínky pro přípravu.[8] Sám se ke svému konci v Dukle vyjádřil po letech – byly za tím vážné problémy v rodině, které zároveň vedly k jeho silnému náboženskému přesvědčení.[9]
V roce 1983 se již jako člen oddílu Slavie VŠ Praha představil na květnovém mistrovství Evropy v Paříži. Formu však vyladil až na říjnové mistrovství světa v Moskvě. V těžké váze nad 95 kg ho zastavil ve čtvrtfinále východní Němec Henry Stöhr na ippon. V kategorii bez rozdílu porazil ve čtvrtfinále svého velkého rivala Maďara Andráse Ozsvára na wazari a v semifinále dokonce na ippon mohutného Egypťana Mohameda Rašvána. Ve finále již nestačil na japonského favorita Hitoši Saitóa, kterému podlehl submisí páčením. Získal nečekanou stříbrnou medaili.
V olympijském roce 1984 se mu po dlouhé době podařilo vyladit formu na květnové mistrovství Evropy. V belgickém Lutychu obsadil krásné třetí místo, když porazil na body ruského Sověta Alexeje Ťurina. V přípravě na olympijské hry v Los Angeles se však z novin dozvěděl, že země východního bloku budou olympijské hry bojkotovat.[1]
V roce 1985 se podobně jako v roce 1982 výsledkově trápil. Na mistrovství světa v korejském Soulu ho dokonce poprvé po dlouhé době nahrazoval v kategorii bez rozdílu vah polotěžká váha Jiří Sosna. V roce 1986 ukončil své působení v reprezentaci. Dle vlastních slov z důvodů svých aktivit v evangelické církvi, které se neslučovaly s obrazem reprezentanta socialistické země.[1] Pracoval na plný úvazek v pražském podniku Chirana v Modřanech jako topič. Později se přestěhoval do rodných Českých Budějovic. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátil ke sportovní kariéře. V olympijském roce 1992 ho trenér reprezentace Vladimír Bárta povolal do širšího výběru reprezentace, ale na velkém podniku již v 36 letech nestartoval. Sportovní kariéru ukončil v roce 1994. Věnoval se trenérské práci v klubu Vltavan.
Novinář Rudolf Drmola o něm v roce 1981 napsal: Je typem mimořádně přemýšlivého, v rozhodujících chvílích mimořádně soustředěného, na necelých 25 let vyzrálého borce. Je individualitou, po které se tak často volá. Umí obhájit svůj názor. Jeho kvality nevyplývají jen z prosté a neúnavné dřiny, kterou kdysi považoval za jedinou podmínku cesty k vrcholům. Rodí se i ze schopnosti přemýšlet, hledat a poznávat, rodí se z ojedinělé silné a trvalé touhy ozřejmit si, na co má. Proto se neleká žádného, byť zdánlivě nemožného cíle.[2]
Výroky
"Úpoly potřebují srdce a vůli se prosadit."[10]
"Čím více peněz ve sportu je tím méně tvrdosti sportovec má."[10]
Výsledky ve váhových kategoriích
Výsledky v kategorii bez rozdílu vah
Olympijské hry a mistrovství světa
Odkazy
Literatura
- [1] Kreuz, F., Se lvíčkem na prsou, Olympia, 1982
- [2] noviny Rudé právo
- [3] Zápisník, časopis Hlavní politické správy československé lidové armády
- [4] noviny Práce
- [5] noviny Obrana lidu
- [6] magazín Pamět Národa (dostupné online)
- [7] Kotrba J., Olympijská dramata, Práce, 1980
Reference
Externí odkazy
