Lokální magazín Měsíc, vycházející v Brně, napsal, že bezvadná organizace pořádajícího autoklubu ČAMS dala tomuto závodu punc sportovního podniku světové úrovně.[4] Účast však byla slabší než v minulých letech, rivalita obou německých značek devalvovala význam amatérů s vlastními vozy a ti ztráceli chuť na předem prohraný boj.[5] Mimo jiné nepřijel ani tým Mercedes-Benz, který neúčast zdůvodnil nedostatkem času na přípravu automobilů po Velké ceně Španělska, která se jela o týden dříve (22. září). Caracciola, Fagioli a Brauchitsch byli sice přihlášeni, ale do Brna nedorazili. Všeobecné mínění ale bylo, že po trojnásobném vítězství ve Španělsku a po prvních třech místech v konečném pořadí mistrovství Evropy na okruzích, nemusel Mercedes-Benz nikomu nic dokazovat.[5] Stuttgartské vedení firmy nechtělo v závěru sezony riskovat porážku od Auto Unionu, nota bene když před rokem proti Auto Unionu v Brně neuspěli.[6] Ve stejném termínu jako brněnský závod se konal v Itálii na toskánském okruhu Lucca podnik Coppa Edda Ciano, kde startovali z Brna známí Eugenio Siena, Renato Balestrero a Gianfranco Comotti. Guiseppe Farina měl startovat na Maserati 6C-34, ale na cestě do Brna měl jeho přepravní kamion nehodu a přitom došlo k poškození závodního vozu, takže v závodě nestartoval.[1]
V kategorii Grand Prix startovalo jen 9 vozů, vždy po třech za týmy Scuderia Ferrari (Alfa Romeo) a Auto Union, které doplnili soukromí jezdci na Maserati a 2 Bugatti. Za tým Auto Unionu přijeli král vrchů a loňský vítěz Hans Stuck, matador Achille Varzi a nováček 25-letý Bernd Rosemayer.[7] Zajímavý tým vytvořili ing. Vladimír Gut (prodejce vozů Bugatti) a Zdeněk Pohl. Gut startoval na voze Bugatti Type 51 v týmu Zdeňka Pohla (jednalo se o vůz J. K. Lobkowicze, se kterým jezdil Z. Pohl) a Pohl startoval ve skupině Voiturette na voze MG K3 Magnette, který koupil jako mírně ojetý od George Eystona a se kterým potom dlouhá léta jezdil jeho starší bratr Jiří Pohl.[5]
Ve čtvrtek, v pátek a sobotu se konal od 9:00 do 12:00 povinný trénink, když jezdci museli objet minimálně 2 kola. Na to málem s novým vozem Alfa Romeo 8C-35 (osmiválec 2xOHC se zdvihovým objemem 3,822 l, s kompresorem Roots a výkonem 246 kW/330 k) doplatil Nuvolari, který se na okruhu objevil až ve čtvrtek v podvečer a hrozilo mu vyloučení ze závodu, ale funkcionáři Československého automobilového klubu pro Moravu a Slezsko (ČAMS) našli kompromisní opatření, které Nuvolarimu umožnilo startovat.[8] Už v tréninku došlo k senzaci. V programu pro diváky byla srovnávací tabulka, z níž se podle dosaženého času na jedno kolo dala určit průměrná rychlost, kterou daný vůz okruh projel. Tabulka byla sestavena i s rezervou takových časů, u kterých se předpokládalo, že je nikdo nemůže dosáhnout. To platilo do okamžiku, než vyjel na trať Varzi s Auto Unionem Typ B. Ten totiž zajel čas, který v tabulce vůbec nebyl! Ale v samotném závodě se Varzimu nedařilo, protože odpadl po 12. kole ze 17 pro poruchu převodovky na voze.
Po zkušenostech s týmem Mercedes-Benz se rozhodl pořadatel závodu ČAMS (Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko) ze dvou termínů nabídnutých mu mezinárodní asociací AIACR pro rok 1936, zvolit si jarní termín, 7. května 1936.[9] Jak známo, závod se však v roce 1936 kvůli organizačním problémům a kolizi termínů s Velkou cenou Tripolisu a Velkou cenou Tunisu na brněnském okruhu nekonal.
Závod před zraky 150 000[10] až 180 000 diváků,[11] mezi nimiž nechyběl předseda vládyJan Malypetr, odstartoval v obvyklý čas, o půl jedenácté dopoledne. Poprvé (a naposledy) startovaly obě kategorie vozů současně. Za hřmění divoké smečky se stříbrné Auto Uniony okamžitě ujaly vedení se Stuckem vpředu, kterého následoval Varzi a Rosemeyer.[12] Varzi se v průběhu 1. kola (za Ostrovačicemi) dostal před Stucka a před hlavní tribunu dojely Auto Uniony v pořadí Varzi, Stuck a Rosemeyer. Za nimi projeli Nuvolari, Wimille, Chiron, Brivio a nakonec Hartmann, který se opozdil na startu. Ing. Vladimír Gut v bugatce Zdeňka Pohla odstoupil hned po 1. kole s prasklým olejovým potrubím.[1]
Po třech kolech se změnilo pořadí v čele. Vedl Varzi před Rosemeyerem, který předjel Stucka, Nuvolari byl stále čtvrtý, za ním byli Wimille, Chiron, Brivio a Hartmann. Varzi si udržoval stále své kolosální tempo a ve 4. kole zajel nejrychlejší kolo závodu a současně vytvořil nový traťový rekord v čase 12:37 min (138,6 km/h). Stuck na třetím místě měl v 3.kole (podle jiného zdroje k tomu mělo dojít už v 1. kole)[7] zvláštní nehodu. Srazil se totiž s nízko letícím ptákem tak nešťastně, že mu tento střet roztříštil triplexové sklo brýlí a některé střepiny pronikly do pravého oka. Stuck se sice udržel na silnici, ale na jedno oko v podstatě neviděl, protože mu poraněné oko v okamžiku oteklo. Pokračoval sníženým tempem do boxů, kde po 5. kole předal vůz rezervnímu jezdci Paulu Pietschovi. Ten ovšem tímto zdržením v boxech klesl za Nuvolariho na čtvrté místo.[8]
Jean-Pierre Wimille na Bugatti postupně zpomaloval a v šestém kole projel kolem tribun již za Chironem a Briviem na sedmém místě. Wimille nakonec odstoupil v osmém kole kvůli neobvyklému zranění. V den závodu ho totiž na hotelu tak energicky probouzeli, že spadl z postele a zlomil si 2 žebra.[10] Přes toto zranění do závodu odstartoval, ale pro nesnesitelnou bolest musel odstoupit. Varzi, který byl ve vedení v podstatě od 1. kola závodu, ve 12. kole za Pisárkami nápadně zpomalil a potom s problémy na motoru odstavil auto v boxech. To umožnilo Rosemeyerovi, Nuvolarimu, Chironovi a Briviovi jej předjet. Ve 13. kole převzal ošetřený Stuck, aby zachránil čest týmu,[13] vůz od Pietsche, ale ne na dlouho. Snad pro podezřelé zvuky z motoru ve 14. kole vyjel z okruhu. S vysvětlením se zdroje liší. Jel prý do města nechat si ošetřit oko do nemocnice.[1] Jiný zdroj uvádí, že odjel do města, aby navštívil přítele Friedricha Rohrera,[14] majitele tiskárny s vydavatelstvím a také olympionika ve stolním tenisu (Paříž 1924).[8] Za vedoucím Rosemeyerem se zatím rozpoutal tuhý souboj o 2. místo. Ve 12. kole byl Chiron stále více než dvě minuty za Nuvolarim. Ten však zastavil v depu, aby doplnil vodu (vzpomínka na závod v roce 1930 byla pro něj stále ještě živá). Jak Chiron zrychlil, dokázal smazat ztrátu už jen na 12 vteřin po 16. kole, ale létajícího Mantovana už nepředjel. V cíli byl o čtyři vteřiny za Nuvolarim.[10]
Po 17 kolech projel Rosemeyer vítězně cílem za bouřlivého jásotu diváků, v čase 3:44:10,6 h a průměrné rychlosti 132,6 km/h. Měl více než šest minut náskok před Nuvolarim, kterého po pár vteřinách následoval Chiron. Brivio zaostal o 8 minut a Hartmann o dvě kola. Toto bylo Rosemeyerovo první vítězství v Grand Prix a také jeho vůbec první vítězství v závodním voze. Všichni 4 první jezdci překonali loňský čas Stucka (první Rosemeyer o víc než 11 minut), k čemuž nepochybně přispěla i nová betonová vozovka od Ostrovačic až do zatáčky k Novému Lískovci (státní silnice Praha-Brno).[5]
Mimo vítězství se Rosemeyer "dočkal" ještě jednoho úspěchu, seznámil se zde se svou budoucí manželkou, známou pilotkou Elly Beinhornovou. Ta v roce 1935 na pozvání v brněnském aeroklubu přednášela o letectví (za účelem získání financí na své lety) a jako host stáje Auto Union se zúčastnila Masarykovy Grand Prix. Ta se konala v době její návštěvy v Brně. Vítězem závodu se stal nováček Bernd Rosemeyer a Elly byla požádána tiskovým mluvčím Auto Unionu, aby šla pogratulovat mladému vítězi. O necelý rok později 13. července 1936 měli svatbu. Rosemeyer si udělal pod instruktorstvím manželky pilotní průkaz a v roce 1937 letěli na opožděnou svatební cestu Messerschmittem do Jižní Afriky, kde Rosemeyer absolvoval závody, v Kapském Městě a East Londonu.[15]
Pořadá
St. č.
Jezdec
Stáj
Značka a typ vozu
Motor
Kola
Čas/stav
Dif
1.
8
Bernd Rosemeyer
Auto Union AG
Auto Union B
5,0
V-16
17
3:44:10,6 h
2.
16
Tazio Nuvolari
Scuderia Ferrari
Alfa Romeo 8C-35
3.8
R-8
17
3:50:48,4 h
+ 6:37,8 min
3.
18
Louis Chiron
Scuderia Ferrari
Alfa Romeo Tipo B/P3
3.2
R-8
17
3:50:52,2 h
+ 6:41,6 min
4.
20
Antonio Brivio
Scuderia Ferrari
Alfa Romeo Tipo B/P3
3.2
R-8
17
3:52:12,0 h
+ 8:01,4 min
5.
10
László Hartmann
L. Hartmann
Maserati 8CM
3.0
R-8
15
4:01:00,0 h
- 2 kola
DNF
4
H. Stuck / P. Pietsch
Auto Union AG
Auto Union B
5,0
V-16
13
Stuck zraněn/motor
DNF
6
Achille Varzi
Auto Union AG
Auto Union B
5,0
V-16
13
převodovka
DNF
14
Jean-Pierre Wimille
J.-P. Wimille
Bugatti T59
2.9
R-8
6
prasklé olejové potrubí
DNF
12
Vladimír Gut
Z. Pohl
Bugatti T51
2.3
R-8
1
prasklé olejové potrubí
Poznámka
DNF... neklasifikovaní pro malou ujetou vzdálenost
R-8... řadový osmiválcový motor
V-16... šestnáctiválcový motor do V
Vozy do 1500 ccm (Voiturette)
Richard "Dick" Seaman přijel na Masarykův okruh startovat poprvé, jel na šestiválcovém monopostu ERA (English Racing Automobiles) s výkonem 130 kW/175 k. V tréninku měl jakési "nedorozumění" s jedním poloměrem zatáčky. Při nehodě v tréninku si ohnul přední nápravu vozu a navzdory úpěnlivé žádosti ERA požadované díly neposlala. Oslovil tedy strojírny Škoda a přední nápravu v jejich dílně narovnal právě včas na druhý trénink. V něm měl potíže s brzdami a kontaktoval dokonce hrušku, ale v závodě se toho vyvaroval a odjel výborný závod. Vedl startovní pole od startu až do cíle. Po 1. kole bylo pořadí 13 startujících jezdců: Seaman před Veyronem, Sojkou, Landim, Rüeschem, Tuffanellim, Pohlem, Biancem, Komárem, Valettem, Steinwegem, Hoštálkem a Wilheimem.[5]
V dalších kolech už to za ním bylo zajímavější, neboť tam bojovali o zbytky kořisti Švýcar Rüesch, Francouz Veyron, Ital Bianco, Čech Sojka a Ital Landi, když Valette odpadl pro poruchu, Steinweg u svého modifikovaného Bugatti T51A na monopost prorazil píst a Wilheim pro požár vozu vzdal. Zvláště tuhý souboj byl mezi Rüeschem a Veyronem, kteří si několikrát vyměnili pořadí.[7] Pořadí 9 zbývajících vozů po čtyřech kolech bylo Seaman, Veyron, Rüesch, Landi, Sojka, Bianco, Pohl, Komár, Hošťálek. Bianco odstoupil v boxech s poškozením motoru po dokončení pěti kol.[8]
V 7. kole Rüeschovým odpadnutím jeho vozu Maserati, jenž také začal hořet, se situace ustálila na pořadí Seaman, Veyron, Sojka, Landi, Komár, Pohl a Hoštálek, Takto dojeli piloti po absolvování 437,1 km do cíle 15. kola. Seaman absolvoval v čase 3:48:32,1 h v průměrné rychlosti 118 km/h, nejrychlejší kolo závodu a nový rekord na 1 kolo v čase 14:32,8 min (120,2 km/h)zajel v 11. kole Seaman. Oba první jezdci dosáhli lepšího času než Giuseppe Farina v minulém ročníku (1934).[10]
Velmi potěšitelné bylo 3. místo Sojkovo, který na rozdíl od Seamana a Veyrona, kteří jeli na továrních strojích, jel na soukromě připravovaném voze.[7] Na závěr ostatní čs. závodníci odpadli: Pohl havaroval po 13. kolech, Hošťálek na nově karosovaném monopostu Z14 odpadl s poruchou brzd a Komár na Bugatti odstoupil rovněž kvůli poruše brzd. Smůlu měl Zdeněk Pohl, který v tréninku jezdil pravidelně kola pod a v okolí 15 minut. V závodě jej jednak při startu zezadu nabourali, což ovšem nebyl radostný začátek, a dále měl neustále potíže se svíčkami, takže mnohokráte stál a ztratil tím mnoho času. Když se mu konečně podařilo vůz dát do pořádku, ukázal plně svoje umění. Jezdil mnoho kol těsně za Veyronem, ale v důsledku zdržení o kolo zpět. Odstoupil pro nehodu z průběžného 5. místa po 13. kole. Bylo to v předposledním kole závodu.[16]
↑ abcd-, jka. Rosemayer vítězem Velké ceny Masarykovy. Lidové noviny. 1935-09-30, roč. 43, čís. 488, s. 1–2. Dostupné online.
↑ abcdeETZRODT, Hans. VI VELKÁ CENA MASARYKOVA [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2019-07-22 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online.
↑-, g. Po Masarykovu okruhu. Salon. 1935-10-15, roč. 14 (1935), čís. 10, s. 40. Dostupné online.
↑ abcdHEINZ, Vilém. VI. velká cena Masarykova. Pondělí Národních listů a Národa. 1935-09-30, roč. 75, čís. 39, s. 1, 5. Dostupné online.
↑VANĚK, Jiří. VI. ročník automobilových závodů Masarykův okruh [online]. Brno: Internetová historie dějin Brna (Městské muzeum Brno), 2018-07-06 [cit. 2024-01-23]. Dostupné online.
↑ Velká Masarykova cena u Brna. Pestrý týden. 1935-10-05, roč. 10, čís. 40, s. 1, 4. Dostupné online.
↑ZAVŘEL, Zdeněk; DOSKOČILOVÁ, Alena. Historie automobilových závodů 1930-2000. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2003. 170 s. ISBN80-7226-643-8. S. 17-19.
↑JANČÍKOVÁ, Markéta. Friedrich Karl Ernst Rohrer [online]. Brno: Internetová encyklopedie dějin Brna (Muzeum města Brna), 2020-06-09 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online.
↑ Divoké lety a závody Bernda Rosemayera. Auto. 1943-03-15, roč. 25. (1943), čís. 3, s. 53. Dostupné online.
↑RONOVSKÝ, V. VI. Velká cena Masarykova. Auto. 1935-10-15, roč. 17, čís. 12, s. 247. Dostupné online.
Literatura
SKOŘEPA, Miloš: Dějiny automobilových závodů, Praha: Olympia, 1. vyd., 1973, 320 s.
HANZELKA, Boleslav. Vozy Velkých cen. Praha: SNTL, 1. vyd., 1974. 257 s.
ZAVŘEL, Zdeněk. DOSKOČILOVÁ, Alena. Historie automobilových závodů 1930-2000. Praha: Computer Press, 1. vyd. 2001, 147 s., ISBN 80-7226-449-4
SIRNÝ, Aleš. Masarykův okruh 90 let. Brno/Praha: CPress/Albatros Media ,1. vyd. 2021, 344 s., ISBN 978-80-264-3940-0
OLŠANSKÝ Milan. OLŠANSKÝ Bohumil: Prvních osm: Masarykův okruh 1930-1949. Brno: AGM-Gomola , 1. vyd., 1995, 96 s., ISBN 80-900594-6-5