Grand Prix Masarykova 1935

Nemistrovský závod v sezóně 1935
Masarykův okruh
Detaily závodu
Datum	29. září 1935
Místo	Brno
Délka trati	29,142 km (18,109 mil)
Délka závodu	17 kol, 495,4 km (307,8 mil)
Počasí	slunečno
Pole position
Pilot	Hans StuckAuto Union
Nejrychlejší kolo
Pilot	Achille VarziAuto Union
Čas	12:37,0 min = 138,6 km/h (v 4. kole)
Stupně vítězů
První	Bernd RosemayerAuto Union
Druhý	Tazio NuvolariAlfa Romeo
Třetí	Louis ChironAlfa Romeo

Šestý závod automobilů typu Grand Prix na Masarykově okruhu u Brna se uskutečnil v neděli 29. září 1935.^[1] Poprvé byl nazván jako Velká cena Masarykova, po prezidentu Československa T. G. Masarykovi (14. listopadu 1918 – 14. prosince 1935). Masarykova Grand Prix byla posledním velkým okruhovým závodem sezóny, byl 34. podnikem sezóny Grand Prix 1935. Po dvouleté přestávce se uskutečnilo Mistrovství Evropy jezdců vypsané asociací AIACR (pozdější FIA). Do mistrovství patřily Grand Prix Monaka, Francie, Belgie,Německa, Švýcarska, Itálie a Španělska.^[2] Mistrem Evropy se stal Rudolf Caraciola, který tak prokázal návrat do své bývalé formy po těžké havárii před třemi lety v Monte Carlu, před Luigim Fagiolim a Manfredem von Brauchitschem (všichni Mercedes-Benz W 25).^[3]

Lokální magazín Měsíc, vycházející v Brně, napsal, že bezvadná organizace pořádajícího autoklubu ČAMS dala tomuto závodu punc sportovního podniku světové úrovně.^[4] Účast však byla slabší než v minulých letech, rivalita obou německých značek devalvovala význam amatérů s vlastními vozy a ti ztráceli chuť na předem prohraný boj.^[5] Mimo jiné nepřijel ani tým Mercedes-Benz, který neúčast zdůvodnil nedostatkem času na přípravu automobilů po Velké ceně Španělska, která se jela o týden dříve (22. září). Caracciola, Fagioli a Brauchitsch byli sice přihlášeni, ale do Brna nedorazili. Všeobecné mínění ale bylo, že po trojnásobném vítězství ve Španělsku a po prvních třech místech v konečném pořadí mistrovství Evropy na okruzích, nemusel Mercedes-Benz nikomu nic dokazovat.^[5] Stuttgartské vedení firmy nechtělo v závěru sezony riskovat porážku od Auto Unionu, nota bene když před rokem proti Auto Unionu v Brně neuspěli.^[6] Ve stejném termínu jako brněnský závod se konal v Itálii na toskánském okruhu Lucca podnik Coppa Edda Ciano, kde startovali z Brna známí Eugenio Siena, Renato Balestrero a Gianfranco Comotti. Guiseppe Farina měl startovat na Maserati 6C-34, ale na cestě do Brna měl jeho přepravní kamion nehodu a přitom došlo k poškození závodního vozu, takže v závodě nestartoval.^[1]

V kategorii Grand Prix startovalo jen 9 vozů, vždy po třech za týmy Scuderia Ferrari (Alfa Romeo) a Auto Union, které doplnili soukromí jezdci na Maserati a 2 Bugatti. Za tým Auto Unionu přijeli král vrchů a loňský vítěz Hans Stuck, matador Achille Varzi a nováček 25-letý Bernd Rosemayer.^[7] Zajímavý tým vytvořili ing. Vladimír Gut (prodejce vozů Bugatti) a Zdeněk Pohl. Gut startoval na voze Bugatti Type 51 v týmu Zdeňka Pohla (jednalo se o vůz J. K. Lobkowicze, se kterým jezdil Z. Pohl) a Pohl startoval ve skupině Voiturette na voze MG K3 Magnette, který koupil jako mírně ojetý od George Eystona a se kterým potom dlouhá léta jezdil jeho starší bratr Jiří Pohl.^[5]

Ve čtvrtek, v pátek a sobotu se konal od 9:00 do 12:00 povinný trénink, když jezdci museli objet minimálně 2 kola. Na to málem s novým vozem Alfa Romeo 8C-35 (osmiválec 2xOHC se zdvihovým objemem 3,822 l, s kompresorem Roots a výkonem 246 kW/330 k) doplatil Nuvolari, který se na okruhu objevil až ve čtvrtek v podvečer a hrozilo mu vyloučení ze závodu, ale funkcionáři Československého automobilového klubu pro Moravu a Slezsko (ČAMS) našli kompromisní opatření, které Nuvolarimu umožnilo startovat.^[8] Už v tréninku došlo k senzaci. V programu pro diváky byla srovnávací tabulka, z níž se podle dosaženého času na jedno kolo dala určit průměrná rychlost, kterou daný vůz okruh projel. Tabulka byla sestavena i s rezervou takových časů, u kterých se předpokládalo, že je nikdo nemůže dosáhnout. To platilo do okamžiku, než vyjel na trať Varzi s Auto Unionem Typ B. Ten totiž zajel čas, který v tabulce vůbec nebyl! Ale v samotném závodě se Varzimu nedařilo, protože odpadl po 12. kole ze 17 pro poruchu převodovky na voze.

Po zkušenostech s týmem Mercedes-Benz se rozhodl pořadatel závodu ČAMS (Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko) ze dvou termínů nabídnutých mu mezinárodní asociací AIACR pro rok 1936, zvolit si jarní termín, 7. května 1936.^[9] Jak známo, závod se však v roce 1936 kvůli organizačním problémům a kolizi termínů s Velkou cenou Tripolisu a Velkou cenou Tunisu na brněnském okruhu nekonal.

Startující vozy a jezdci silnější skupiny

Poprvé obě skupiny závodních vozů (Grand Prix a Voiturette) startovaly společně.^[8]

1. řada	Pos. 1		Pos. 2
	4 Stuck Auto Union		6 Varzi Alfa Romeo
2. řada		Pos. 3
		8 Rosemeyer Auto Union
3. řada	Pos. 4		Pos. 5
	10 Hartmann Bugatti		12 Gut Bugatti
4. řada		Pos. 6
		14 Wimille Bugatti
5. řada	Pos. 7		Pos. 8
	16 Nuvolari Alfa Romeo		18 Chiron Alfa Romeo
6. řada		Pos. 9
		20 Brivio Alfa Romeo
7. řada	Pos. 10		Pos. 11
	40 Sojka Bugatti		46 Veyron Bugatti
8. řada		Pos. 12
		48 Rüesch Maserati
9. řada	Pos. 13		Pos. 14
	50 Wilheim Bugatti		52 Komár Bugatti
10. řada		Pos. 15
		54 Hošťálek Bugatti
11. řada	Pos. 16		Pos. 17
	56 Pohl MG		60 Steinweg Bugatti
12. řada		Pos. 18
		62 Seaman ERA
13. řada	Pos. 19		Pos. 20
	64 Valette ERA		66 Bianco Maserati
14. řada		Pos. 21
		54 Tuffanelli Maserati
15. řada	Pos. 22
	70 Landi Maserati

Závod před zraky 150 000^[10] až 180 000 diváků,^[11] mezi nimiž nechyběl předseda vlády Jan Malypetr, odstartoval v obvyklý čas, o půl jedenácté dopoledne. Poprvé (a naposledy) startovaly obě kategorie vozů současně. Za hřmění divoké smečky se stříbrné Auto Uniony okamžitě ujaly vedení se Stuckem vpředu, kterého následoval Varzi a Rosemeyer.^[12] Varzi se v průběhu 1. kola (za Ostrovačicemi) dostal před Stucka a před hlavní tribunu dojely Auto Uniony v pořadí Varzi, Stuck a Rosemeyer. Za nimi projeli Nuvolari, Wimille, Chiron, Brivio a nakonec Hartmann, který se opozdil na startu. Ing. Vladimír Gut v bugatce Zdeňka Pohla odstoupil hned po 1. kole s prasklým olejovým potrubím.^[1]

Po třech kolech se změnilo pořadí v čele. Vedl Varzi před Rosemeyerem, který předjel Stucka, Nuvolari byl stále čtvrtý, za ním byli Wimille, Chiron, Brivio a Hartmann. Varzi si udržoval stále své kolosální tempo a ve 4. kole zajel nejrychlejší kolo závodu a současně vytvořil nový traťový rekord v čase 12:37 min (138,6 km/h). Stuck na třetím místě měl v 3.kole (podle jiného zdroje k tomu mělo dojít už v 1. kole)^[7] zvláštní nehodu. Srazil se totiž s nízko letícím ptákem tak nešťastně, že mu tento střet roztříštil triplexové sklo brýlí a některé střepiny pronikly do pravého oka. Stuck se sice udržel na silnici, ale na jedno oko v podstatě neviděl, protože mu poraněné oko v okamžiku oteklo. Pokračoval sníženým tempem do boxů, kde po 5. kole předal vůz rezervnímu jezdci Paulu Pietschovi. Ten ovšem tímto zdržením v boxech klesl za Nuvolariho na čtvrté místo.^[8]

Jean-Pierre Wimille na Bugatti postupně zpomaloval a v šestém kole projel kolem tribun již za Chironem a Briviem na sedmém místě. Wimille nakonec odstoupil v osmém kole kvůli neobvyklému zranění. V den závodu ho totiž na hotelu tak energicky probouzeli, že spadl z postele a zlomil si 2 žebra.^[10] Přes toto zranění do závodu odstartoval, ale pro nesnesitelnou bolest musel odstoupit. Varzi, který byl ve vedení v podstatě od 1. kola závodu, ve 12. kole za Pisárkami nápadně zpomalil a potom s problémy na motoru odstavil auto v boxech. To umožnilo Rosemeyerovi, Nuvolarimu, Chironovi a Briviovi jej předjet. Ve 13. kole převzal ošetřený Stuck, aby zachránil čest týmu,^[13] vůz od Pietsche, ale ne na dlouho. Snad pro podezřelé zvuky z motoru ve 14. kole vyjel z okruhu. S vysvětlením se zdroje liší. Jel prý do města nechat si ošetřit oko do nemocnice.^[1] Jiný zdroj uvádí, že odjel do města, aby navštívil přítele Friedricha Rohrera,^[14] majitele tiskárny s vydavatelstvím a také olympionika ve stolním tenisu (Paříž 1924).^[8] Za vedoucím Rosemeyerem se zatím rozpoutal tuhý souboj o 2. místo. Ve 12. kole byl Chiron stále více než dvě minuty za Nuvolarim. Ten však zastavil v depu, aby doplnil vodu (vzpomínka na závod v roce 1930 byla pro něj stále ještě živá). Jak Chiron zrychlil, dokázal smazat ztrátu už jen na 12 vteřin po 16. kole, ale létajícího Mantovana už nepředjel. V cíli byl o čtyři vteřiny za Nuvolarim.^[10]

Po 17 kolech projel Rosemeyer vítězně cílem za bouřlivého jásotu diváků, v čase 3:44:10,6 h a průměrné rychlosti 132,6 km/h. Měl více než šest minut náskok před Nuvolarim, kterého po pár vteřinách následoval Chiron. Brivio zaostal o 8 minut a Hartmann o dvě kola. Toto bylo Rosemeyerovo první vítězství v Grand Prix a také jeho vůbec první vítězství v závodním voze. Všichni 4 první jezdci překonali loňský čas Stucka (první Rosemeyer o víc než 11 minut), k čemuž nepochybně přispěla i nová betonová vozovka od Ostrovačic až do zatáčky k Novému Lískovci (státní silnice Praha-Brno).^[5]

Mimo vítězství se Rosemeyer "dočkal" ještě jednoho úspěchu, seznámil se zde se svou budoucí manželkou, známou pilotkou Elly Beinhornovou. Ta v roce 1935 na pozvání v brněnském aeroklubu přednášela o letectví (za účelem získání financí na své lety) a jako host stáje Auto Union se zúčastnila Masarykovy Grand Prix. Ta se konala v době její návštěvy v Brně. Vítězem závodu se stal nováček Bernd Rosemeyer a Elly byla požádána tiskovým mluvčím Auto Unionu, aby šla pogratulovat mladému vítězi. O necelý rok později 13. července 1936 měli svatbu. Rosemeyer si udělal pod instruktorstvím manželky pilotní průkaz a v roce 1937 letěli na opožděnou svatební cestu Messerschmittem do Jižní Afriky, kde Rosemeyer absolvoval závody, v Kapském Městě a East Londonu.^[15]

Poznámka

• DNF... neklasifikovaní pro malou ujetou vzdálenost
• R-8... řadový osmiválcový motor
• V-16... šestnáctiválcový motor do V

Richard "Dick" Seaman přijel na Masarykův okruh startovat poprvé, jel na šestiválcovém monopostu ERA (English Racing Automobiles) s výkonem 130 kW/175 k. V tréninku měl jakési "nedorozumění" s jedním poloměrem zatáčky. Při nehodě v tréninku si ohnul přední nápravu vozu a navzdory úpěnlivé žádosti ERA požadované díly neposlala. Oslovil tedy strojírny Škoda a přední nápravu v jejich dílně narovnal právě včas na druhý trénink. V něm měl potíže s brzdami a kontaktoval dokonce hrušku, ale v závodě se toho vyvaroval a odjel výborný závod. Vedl startovní pole od startu až do cíle. Po 1. kole bylo pořadí 13 startujících jezdců: Seaman před Veyronem, Sojkou, Landim, Rüeschem, Tuffanellim, Pohlem, Biancem, Komárem, Valettem, Steinwegem, Hoštálkem a Wilheimem.^[5]

V dalších kolech už to za ním bylo zajímavější, neboť tam bojovali o zbytky kořisti Švýcar Rüesch, Francouz Veyron, Ital Bianco, Čech Sojka a Ital Landi, když Valette odpadl pro poruchu, Steinweg u svého modifikovaného Bugatti T51A na monopost prorazil píst a Wilheim pro požár vozu vzdal. Zvláště tuhý souboj byl mezi Rüeschem a Veyronem, kteří si několikrát vyměnili pořadí.^[7] Pořadí 9 zbývajících vozů po čtyřech kolech bylo Seaman, Veyron, Rüesch, Landi, Sojka, Bianco, Pohl, Komár, Hošťálek. Bianco odstoupil v boxech s poškozením motoru po dokončení pěti kol.^[8]

V 7. kole Rüeschovým odpadnutím jeho vozu Maserati, jenž také začal hořet, se situace ustálila na pořadí Seaman, Veyron, Sojka, Landi, Komár, Pohl a Hoštálek, Takto dojeli piloti po absolvování 437,1 km do cíle 15. kola. Seaman absolvoval v čase 3:48:32,1 h v průměrné rychlosti 118 km/h, nejrychlejší kolo závodu a nový rekord na 1 kolo v čase 14:32,8 min (120,2 km/h)zajel v 11. kole Seaman. Oba první jezdci dosáhli lepšího času než Giuseppe Farina v minulém ročníku (1934).^[10]

Velmi potěšitelné bylo 3. místo Sojkovo, který na rozdíl od Seamana a Veyrona, kteří jeli na továrních strojích, jel na soukromě připravovaném voze.^[7] Na závěr ostatní čs. závodníci odpadli: Pohl havaroval po 13. kolech, Hošťálek na nově karosovaném monopostu Z14 odpadl s poruchou brzd a Komár na Bugatti odstoupil rovněž kvůli poruše brzd. Smůlu měl Zdeněk Pohl, který v tréninku jezdil pravidelně kola pod a v okolí 15 minut. V závodě jej jednak při startu zezadu nabourali, což ovšem nebyl radostný začátek, a dále měl neustále potíže se svíčkami, takže mnohokráte stál a ztratil tím mnoho času. Když se mu konečně podařilo vůz dát do pořádku, ukázal plně svoje umění. Jezdil mnoho kol těsně za Veyronem, ale v důsledku zdržení o kolo zpět. Odstoupil pro nehodu z průběžného 5. místa po 13. kole. Bylo to v předposledním kole závodu.^[16]

• 
  Auto Union Type B (1935)
• 
  Maserati 8CM
• 
  Bugatti Type 51
• 
  Alfa Romeo Tipo B/P3
• 
  Alfa Romeo 8C-35 (Scuderia Ferrari)
• 
  ERA Type B
• 
  Bugatti Type 51A, Monopost
• 
  Bugatti Type 51A, Biplace
• 
  Maserati 4CM, Monopost
• 
  Zbrojovka Z 14, Monopost

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grand Prix automobile de Tchécoslovaquie 1935 na francouzské Wikipedii.

• SKOŘEPA, Miloš: Dějiny automobilových závodů, Praha: Olympia, 1. vyd., 1973, 320 s.
• HANZELKA, Boleslav. Vozy Velkých cen. Praha: SNTL, 1. vyd., 1974. 257 s.
• ZAVŘEL, Zdeněk. DOSKOČILOVÁ, Alena. Historie automobilových závodů 1930-2000. Praha: Computer Press, 1. vyd. 2001, 147 s., ISBN 80-7226-449-4
• SIRNÝ, Aleš. Masarykův okruh 90 let. Brno/Praha: CPress/Albatros Media ,1. vyd. 2021, 344 s., ISBN 978-80-264-3940-0
• OLŠANSKÝ Milan. OLŠANSKÝ Bohumil: Prvních osm: Masarykův okruh 1930-1949. Brno: AGM-Gomola , 1. vyd., 1995, 96 s., ISBN 80-900594-6-5

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Velká cena Masarykova 1935 na Wikimedia Commons
• Masarykův okruh Brno 1935 na youtube.com
• 1935 Masaryk Grand Prix na motorsportmagazine.com
• VI Masarykuv Okruh na teamdan.com