Valdivijské deštné lesy
Stromy a podrost v parku Oncol
Poloha na mapě
Ekologie
Biogeografická oblast	neotropická
Biom	listnaté a smíšené lesy mírného pásma
Hranice	Chilský matorral, Magellanské lesy, Patagonská poušť, Jižní andská step
Geografie
Rozloha	248 100 km2
Státy	Chile, Argentina
Souřadnice	41°19′48,39″ j. š., 73°39′40,96″ z. d.
Ochrana
Chráněno	24,2 %
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Valdivijské deštné lesy (NT0404) jsou ekoregionem mírného klimatického pásu na západním pobřeží jižní části Jižní Ameriky v Chile a Argentině. Jsou součástí neotropické oblasti, biomu temperátních deštných lesů. Jsou charakteristické velkým množstvím srážek, oceanickým klimatem a zastoupením mnoha vzácných, reliktních a endemických druhů rostlin. Valdivijské deštné lesy jsou charakteristické hustým podrostem bambusů, kapradin a tím, že v nich převažují stálezelené nahosemenné stromy s některými listnatými exempláři, i když běžné jsou i jehličnany. Pro svůj biologický význam byly organizací WWF zařazeny na seznam nejcennějších biotopů Global 200. Pojmenovány jsou podle chilského města Valdivia.

Rozkládají se v úzkém pruhu ohraničeném z jedné strany Tichým oceánem, ze druhé návětrnými svahy And, zhruba mezi 38° a 46° jižní šířky (chilské regiony Araukánie, Los Ríos, Los Lagos); mírně přesahují až do západní Argentiny. Na severu na ně navazuje mediteránní společenstvo chilského matorralu, na jihu přecházejí v subarktické Magellanské lesy.^[1]

Klima Valdivijských lesů je ovlivňováno západními větry od Pacifiku, které vlivem studeného Humboldtova proudu při pobřeží přinášejí značné množství srážek; jejich roční úhrny dosahují od 1000 mm na severu území až po 6000 mm na jihu. Klima je silně oceanické, s nízkými teplotními rozdíly mezi létem a mírnou zimou. Obvyklým jevem je vysoká vzdušná vlhkost a časté mlhy.^[1][2]

Region zahrnuje několik lesních typů. Na sušším severu převládají opadavé lesy tvořené několika druhy pabuků, směrem na jih pak přibývá stálezelených dřevin. Vlajkovým druhem valdivijských lesů je bezesporu místní endemit fitzroya cypřišovitá (Fitzroya cupressoides, alerce), mohutně vzrůstný jehličnan dožívající se několika tisíc let. Dalšími zajímavými jehličnany jsou blahočet chilský, Pilgerodendron uviferum, Saxegothaea conspicua a na jihu i některé nohoplody. Z listnatých dřevin se vyskytují myrtovité Luma apiculata a Ugni molinae nebo zástupci rodů rozpylec, aristotelie, Aextoxicon, Laureliopsis, Eucryphia a dalších. Bujné keřovité patro je dále tvořeno bambusy, barotami, roste zde velké množství kapradin a stromových epifytů, mezi nimiž vyniká mj. fuchsie magellanská.^[1]

Valdivijské lesy jsou izolovaným floristickým ostrovem, který se vyvíjel bez kontaktů s podobnými biotopy asi již od středních třetihor. Výsledkem je zdejší vysoce endemická a reliktní flóra, která vykazuje příbuzenské vztahy s ostatními antarktickými regiony, zejména Novým Zélandem a Tasmánií, a upomíná na svůj vznik na prakontinentu Gondwaně. Za endemity je považováno až 90 % druhů cévnatých rostlin, patřících do mnohdy monogenerických čeledí (Aextoxicaceae, Gomortegaceae, Desfontainiaceae, Eucryphiaceae, Misodendraceae).^[1][3]

Pestrá a endemická je taktéž fauna. K pozoruhodným zástupcům patří především kočka tmavá, pudu jižní a vačnatec kolokolo (Dromiciops gliroides).^[1]

Značná část lesů byla vykácena kvůli poptávce po dřevu vzácných místních jehličnanů či přeměněna na borové a eukalyptové plantáže. Přesto však dosti velká část podléhá zákonné ochraně, bylo zde zřízeno 25 národních parků a 14 přírodních rezervací, například národní park Los Alerces s porosty fitzroyí cypřišovitých.

• 
  Turistické chodníky v bujném spodním patře lesa (Termas Geométricas, Coñaripe, Los Ríos)
• 
  Epifytická rostlina Asteranthera ovata
• 
  Fuchsie magellanská, Pucón, pod sopkou Villarrica
• 
  Barota, Chiloé

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Valdivian temperate rain forest na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Valdivijské lesy na Wikimedia Commons