Čeleď je velmi různorodá, zahrnuje stálezelené nebo řidčeji opadavé keře, polokeře, liány i epifyty, v některých případech i stromy a parazitické nezelené byliny. Odění je z jednoduchých, větvených, štítkovitých nebo žlaznatých, avšak nikoliv hvězdovitých chlupů. Listy jsou nejčastěji střídavé, řidčeji vstřícné nebo přeslenité, jednoduché, celokrajné nebo zubaté.
Žilnatina je zpeřená a často paralelní nebo dlanitá. U parazitických rodů jsou listy redukované.
Květy jsou většinou oboupohlavné, pětičetné, pravidelné nebo poněkud souměrné, obvykle víceméně převislé. Kalich je volný nebo poněkud srostlý, korunní lístky jsou srostlé. U některých větrosprašných zástupců je okvětí redukováno v počtu. Tyčinky jsou volné nebo přirostlé ke koruně, v počtu nejčastěji 8 až 10, u některých zástupců jen 2 nebo 3. Semeník je svrchní až spodní, srostlý ze 2 až 10 plodolistů, s 1 až mnoha vajíčky v každém plodolistu a jedinou čnělkou. Placentace je parietální. Plodem je tobolka, bobule nebo peckovice.[1]
Výskyt
Vřesovcovité rostou na celé škále stanovišť, všeobecně však preferují výslunná stanoviště na chudých kyselých půdách. Jedna část zástupců jsou tvrdolisté keře subtropického klimatu, zvláště ve Středomoří a jižní Africe. Další jsou drobnolisté keříky typické pro rašeliniště a vřesoviště, další ekologickou skupinou jsou keře a stromy tropických horských mlžných lesů.
Největší rody jsou pěnišník (Rhododendron, asi 800 druhů), vřesovec (Erica, asi 600 druhů), brusnice (Vaccinium, 400 druhů), libavka (Gaultheria, 150 druhů), bělovlas (Leucopogon, 140 druhů) a Cavendishia (100 druhů).[1]
Do čeledi vřesovcovité byly v současném pojetí vřazeny dřívější čeledi šichovité (Empetraceae), hnilákovité (Monotropaceae), hruštičkovité (Pyrolaceae), Epacridaceae a někdy rozlišované brusnicovité (Vacciniaceae).
Při molekulárních studiích bylo totiž zjištěno, že čeleď vřesovcovité, jak byla dosud chápána, je parafyletická. Bazální větví čeledi je rod Enkianthus.[1]
Většina vřesovcovitých, kromě Monotropaceae, Prionotaceae a Pyrolaceae, využívá erikoidní mykorhizu. Tento symbiotický vztah s houbou žijící v půdě je považován za klíčový pro úspěch příslušníků čeledi a je spojencem v náročném prostředí na celém světě.[4]
V současné taxonomii je čeleď členěna na 9 podčeledí:
Enkianthoideae – 16 druhů v rodu Enkianthus, východní Asie
Pyroloideae – asi 40 druhů ve 4 rodech, mírné oblasti severní polokoule
Monotropoideae – 15 druhů v 10 rodech, mírné oblasti severní polokoule
Arbutoideae – asi 6 rodů a 80 druhů, mírné a subtropické oblasti severní polokoule
Cassiopoideae – 12 druhů v rodu Casiiopea, severní boreální oblasti
Ericoideae – asi 1800 druhů v 19 rodech, téměř kosmopolitní, nejvíce druhů v jižní Africe a jv. Asii
Harrimanelloideae – 2 druhy rodu Harrimanella, severní boreální oblasti
Styphelioideae – asi 550 druhů v 35 rodech, australská oblast, jv. Asie a Chile
Vaccinioideae – asi 1600 druhů v asi 50 rodech, téměř kosmopolitní, málo zastoupena v Africe
Pěnišníky náleží mezi ceněné okrasné dřeviny. Dále jsou pěstovány zejména rody vřesovec (Erica), libavka (Gaultheria), pieris (Pieris), enkiantus (Enkianthus) aj. Hospodářsky jsou významné zejména plody rodu brusnice (Vaccinium) – borůvky a brusinky.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ericaceae na anglické Wikipedii.
↑ abcJUDD, et al. Plant Systematics: A Phylogenetic Approach. [s.l.]: Sinauer Associates Inc., 2002. ISBN9780878934034.
↑KUBÁT, K. et al. Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2002. ISBN80-200-0836-5.
↑Flora Europaea [online]. Royal Botanic Garden Edinburgh. Dostupné online.
↑Cairney, JWG & Meharg, AA (2003). Ericoid mycorrhiza: a partnership that exploits harsh edaphic conditions. European Journal of Soil Science54, 735-740