Tracey Eminová
Narození	3. července 1963 (61 let) Croydon
Alma mater	Goldsmiths King Ethelbert School University for the Creative Arts Royal College of Art Kent Institute of Art & Design
Povolání	prodavačka, tiskařka, fotografka, kreslířka, video umělkyně, instalační umělkyně, sochařka, malířka, konceptuální umělkyně, navrhovatelka, textilní výtvarnice, filmová režisérka a umělkyně
Významná díla	Everyone I Have Ever Slept With 1963–1995
Ocenění	BBC 100 Women (2024) komandér Řádu britského impéria
Webová stránka	www.traceyeminfoundation.com
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tracey Eminová (nepřechýleně Tracey Emin; * 3. července 1963, Londýn) je britská vizuální a multimediální umělkyně s tureckými kořeny známá svými autobiografickými a provokativními uměleckými díly. Koncem 80. let 20. století patřila do skupiny Mladých britských umělců (Young British Artist, YBA), kteří se rekrutovali zejména z absolventů Goldsmith College of Art a jejichž významným mecenášem a sběratelem je reklamní magnát Charles Saatchi. Eminová v té době šokovala svým vystupováním, porušováním společenských norem často vyvolávala zájem médií a mediální publicitu využívala k propagaci svých prací. Ústředním námětem její umělecké tvorby je vlastní osobní historie a své tělo používá jako médium v ​​autoportrétech a performancích. Jejími tématy jsou osobní traumatické události, jako je znásilnění, veřejné ponižování, sexismus, potraty, alkoholismus a promiskuita. Pracuje s různými formami výtvarného umění včetně kresby, malby, sochy, filmu, fotografie, neonového textu, šitých aplikací. V roce 2011 byla jmenována profesorkou kresby na Královské akademii v Londýně.

Tracey Eminová se narodila v Croydonu, čtvrti jižního Londýna, ale vyrůstala v pobřežním letovisku Margate v hrabství Kent se svým bratrem-dvojčetem Paulem. Matka měla romské kořeny, otec byl tureckého původu a žil dvojím životem, měl ještě druhou oficiální rodinu. Do svých sedmi let bydlela Eminová s matkou a bratrem v hotelu, který vlastnil její otec. Po několika letech je opustil, což mělo za následek změnu životních podmínek, byli nuceni žít v chudobě. Tracey se ve 13 letech stala obětí sexuálního násilí. ^{[1] [2][3]}

V letech 1980–1982 studovala módu na Medway College of Design v Rochestru, kde se setkala s hudebníkem a všestranným umělcem Billy Childishem, který měl významný vliv na formování její umělecké osobnosti. Tvořili spolu pár až do roku 1987.^[1] Eminová se stala členkou skupiny The Medway Poets a administrátorkou malého nakladatelství Hangman Books, které vydávalo Childishovu poezii. V letech 1983–86 studovala grafiku na Maidstone Art College (nyní součást University for the Creative Arts).

V roce 1987 se přestěhovala do Londýna, kde studovala na Royal College of Art a v roce 1989 získala magisterský titul v oboru malby. Nějakou dobu studovala filozofii na Birkbeckově univerzitě v Londýně. Po odchodu z vysoké školy však prošla emocionálně traumatickým obdobím, kdy dvakrát potratila.^[1] Tato zkušenost ji přiměla zničit téměř celé dílo vytvořené během studia. ^[3] Raná díla s obrazy z 80. let se poprvé objevila v knize s názvem Tracey Emin, kterou v roce 2020 sestavil výtvarný kritik Jonathan Jones.^[4]

V Londýně se Eminová spřátelila s mnoha dalšími umělci, kteří byli později nazýváni Young British Artists (Mladí britští umělci, YBA) a mezi něž patřili Sarah Lucasová a Damien Hirst. Skupina začala společně vystavovat v roce 1988, i když Eminová se k nim umělecky připojila až na počátku 90. let. V roce 1993 Eminová s Lucasovou otevřely obchod ve čtvrti East End, v němž prodávaly svá díla včetně triček přes popelníky, erotické hračky z papírové hmoty až po šaty. Do svých uměleckých postupů tak přidaly dříve málo vídanou komerční strategii, založenou na agresivní sebepropagaci a pragmatickém využití reklamy a marketingu, která se stala určujícím znakem YBA. Poté zahájila projekt Tracey Emin Museum. Protože neměla vlastní ateliér, pronajala si obchod na Waterloo Road a vydala dluhopisy, které prodávala za 50 nebo 500 liber šterlinků, ve formě dřevěných řezaných rytin, u nichž zaručila zdvojnásobení hodnoty během jednoho roku nebo vrácení peněz. Jejich úspěch jí umožnil pronajmout si prostor a koupit vybavení.^[5]

V polovině 90. let Eminová navázala vztah s kurátorem a osobností uměleckého světa Carlem Freedmanem, který byl přítelem Damiena Hirsta. V roce 1994 spolu cestovali po Spojených státech a Eminová na zastávkách předčítala ze své autobiografické knihy Exploration of the Soul (Průzkum duše), aby cestu financovala.^[2] V Anglii společně trávili čas na pobřeží ve Whitstable (Kent), kde často používali plážovou chatku, kterou Eminová koupila se svou přítelkyní Sarah Lucasovou. V roce 1999 přeměnila chatu na umělecké dílo tím, že ji přenesla z pláže do galerie Saatchi a nazvala dílo Poslední věc, kterou jsem ti řekla je Nenech mě tady (The Last Thing I Said to You is Don't Leave Me Here, 1999).

Na Freedmanův podnět vytvořila pro výstavu v South London Gallery v roce 1995 dílo nazvané Každý, s kým jsem kdy spala 1963–1995 (Everyone I Have Ever Slept With From 1963–1965), které vzbudilo značnou pozornost. Byl to modrý stan s vyšitými jmény všech, se kterými spala. Patřili mezi ně sexuální partneři, příbuzní, se kterými spala jako dítě, její bratr-dvojče a její dvě potracené děti. Nášivky a písmena, které jsou nedílnou součástí této práce, použila Eminová v řadě svých dalších děl.^[2]

Všeobecně známou se Eminová stala v Británii po svém skandálním vystoupení v televizní show o Turnerově ceně v roce 1997. V přímém přenosu zjevně opilá diskutovala s akademiky, sprostě nadávala a nakonec předčasně odešla ze studia. Dva roky na to byla nominována na Turnerovu cenu za kontroverzní dílo Moje postel (My bed, 1998), které bylo vystaveno v galerii Tate. Dílo koupil v roce 2000 Charles Saatchi za 150 000 liber pro svou galerii moderního umění.^[6][3]

V následujícím období se její tvorba vyvíjela a ona si vyvinula specifičtější styl. Její práce jsou v různých důležitých sbírkách a mnoho celebrit se stalo sběrateli jejího umění, například Elton John a George Michael. Spřátelila se také s mnoha slavnými lidmi z hudebního a módního světa, včetně Ronnieho Wooda z Rolling Stones, Vivienne Westwoodové, Kate Mossové a Madonny.

Dne 24. května 2004 vypukl v budově skladu společnosti Momart ve východním Londýně požár, při němž bylo zničeno mnoho děl ze Saatchiho sbírky. Byly mezi nimi i slavný stan a modrá plážová chata, dvě díla Eminové z druhé poloviny 90. let.

V roce 2007 byla přijata za členku Královské akademie umění což znamenalo její vzestup do vyšších pater britské umělecké společnosti a její přijetí ze strany establishmentu. V roce 2011 byla jmenována profesorkou kreslení na tomto ústavu. V roce 2013 byla BBC Radio 4 zařazena na seznam 100 nejvlivnějších žen v zemi a v témže roce byla oceněna Řádem britského impéria za své služby v oblasti umění.^[1]

Eminová žije a pracuje střídavě v Londýně, Margate a jižní Francii. ^[7] Na jaře 2020 jí byla diagnostikována rakovina močového měchýře a musela podstoupit náročnou operaci. Další zdravotní problémy ji postihly v prosinci 2023 během cesty z Austrálie, když musela být hospitalizována v Thajsku kvůli komplikacím po operaci tenkého střeva.

Eminová dlouhodobě podporuje charitativní činnost, věnovala několik svých děl na podporu různých charitativních organizací a dobročinných akcí. V roce 2008 založila knihovnu ve venkovské střední škole v Ugandě. V roce 2023 otevřela v Margate v rámci své nadace uměleckou školu TKE Studios a uměleckou rezidenci Tracey Emin Artist Residency (TEAR) s cenově dostupnými prostory pro práci profesionálních umělců. ^[8][9]

Eminová sama popisuje své dílo jako živoucí autobiografii, diváky přímo a provokativně konfrontuje s osobní výpovědí. Její práce zahrnuje všechny formy uměleckého vyjádření. Emocionálně upřímné kresby, malby, sochy, neonové objekty, instalace, film a knihy vyprávějí kapitoly jejího někdy tragického životního příběhu včetně příběhů o sexuálním zneužívání, hledání ženské identity.

Zpočátku se věnovala především malbě a kresbě. Jejími uměleckými vzory byli expresionisté Edvard Munch a Egon Schiele. Své kresby, často doplněné textem, Eminová vytvářela především v 90. letech 20. století. Na svých kresbách často zobrazuje zážitky ze své minulosti jako například v sérii Ilustrace z paměti (1994–1995) nebo Family Suite (1994). Klíčová série monotisků vznikla v roce 1997 a Eminová ji opatřila textem Something's Wrong  nebo There Must Be Something Terebley Wrong With Me. Zachycuje také své pocity, které prožívá při cestách na výstavy a pobytech v cizích městech ( Thinking of You a Bath White I z roku 2005). Své kresby soustředila v knize One Thousand Drawings (Tisíc kreseb) vydané u příležitosti výstavy v galerii White Cube v roce 2009.

Veřejně známou se stala od poloviny 90. let 20. století svými instalacemi, postupně však směřovala od konceptuálních děl k malbě a sochařství. Zpočátku malovala především akvarely, na kterých zachytila svou tvář v sérii Berlín poslední týden v dubnu 1998. Později získala malba v její tvorbě výraznější místo. Vznikly série s ženskými akty nebo jen částmi těl, malované akrylovými barvami na plátně (The Purple Virgins, 2004 nebo Rose Virgin, 2007), které byly vystaveny na Benátském bienále. V letech 2009–2010 spolupracovala s Louise Bourgeois, s níž vytvořila cyklus 16 kreseb s názvem Neopouštěj mě. Dílo bylo vystaveno na podzim 2015 v Galerii Rudolfinum.^[10] Obrazy ze série Lovers Grave (Hrob milenců), namalované po roce 2020, reflektují zkušenosti Eminové s bojem s rakovinou, téma smrti a věčné lásky. ^[11]

Od počátku 21. století pronikla i do oblasti veřejného umění s díly, jako je The Roman Standard, bronzová socha stojící v blízkosti katedrály v Liverpoolu, ^[12] The Distance of Your Heart v Sydney (2018) nebo nebo 7 m vysoká socha matky na Muzejním ostrově v Oslu u nové budovy Munchova muzea.^[13]

V průběhu celé kariéry se Eminová věnovala fotografování a filmu. Některé série dokumentují její tvorbu (Nahé fotografie – Model života se zbláznil,1996), běžné události ze života (Zkouším si šaty od mých přátel 1997), autoportréty z chaty na pláži (diptych The Last Thing I Said To You Is –Nenechávejte mě tady I a The Last Thing I Said To You Is– Nenechávejte mě tady II, 2000). Autobiografická videa Why I Never Became a Dancer (1995) nebo Tracey Emin's CV Cunt Vernacular (1997) představují příběh jejího života, dětství v Margate, studium a traumatizující sexuální zkušenosti.

V roce 2000 začala Eminová intenzivně pracovat s neonovým osvětlením. Z neonových trubic vytváří rukou pasné nápisy, které se stávají součástí různých instalací. V roce 2007 věnovala do aukce na charitu dílo Keep Me Safe, které bylo vydraženo za 60000 liber. Na společné výstavě v roce 2010 s Paulou Rego a Matem Collishawem vyzdobila průčelí muzea Foundling v Londýně neonovým nápisem Foundlings and fledglings are angels of this earth (Nalezenci a mláďata jsou andělé této země). Na londýnském nádraží St Pancras byl v roce 2018 instalován pod velkými centrálními hodinami její největší neon nazvaný I Want My Time With You, který byl jejím poselstvím zbytku Evropy během brexitové krize. ^[14] 

Eminová často pracuje s látkou ve formě nášivek a výšivek. Sbírá zbytky záclon, prostěradel, prádla a další materiál, který pro ni má emocionální význam a schovává je pro pozdější použití ve své práci. Mnoho jejích velkoplošných nášivek je vyrobeno na hotelovém prádle, například It Always Hurts (2005), When I Feel So Fucking Lost (2005), Hate And Power Can Be A Terrible Thing (2004). Jedním z jejích nejslavnějších děl je potah se vzkazy na babiččině křesle, poprvé použitý ve filmu There's A Lot of Money in Chairs (1994). Eminová vytvořila velké množství děl menšího rozsahu, často včetně ručně šitých slov a obrázků, jako Falling Stars (Padající hvězdy, 2001), It Could Have Been Something (Mohlo to být něco, 2001), Always Sorry (Vždy se omlouvám, 2005) nebo As Always (Jako vždy, 2005).  ^[15]

Podle zdroje:^[16]

• Všichni, se kterými jsem kdy spala v letech 1963–95 (instalace, 1995) otevřený modrý stan s matrací je na vnitřní straně pokryt nášivkami se jmény 102 lidí, se kterými Eminová sdílela postel a to nejen v sexuálním smyslu. Kromě jmen sexuálních partnerů jsou zde vyobrazena i jména členů rodiny, přátel a známých. Práce vypovídá o obecné lidské intimitě a klade důraz na emocionální spojení získané spaním vedle sebe, spíše než na sexuální dobývání. Dílo bylo zničeno při požáru skladu v roce 2004 a Eminová později odmítla vytvořit jeho repliku. ^[17][18]
• Proč jsem se nikdy nestala tanečnicí (8mm film, 1995) video se záběry z Margate vypráví autobiografický příběh z let dospívání a prvních sexuálních zkušeností o touze být tanečnicí, kterou zhatil posměch a pohrdání ze strany mužů.
• Moje postel (instalace, 1999) rozestlaná postel s ušpiněnými prostěradly je obklopena různými předměty (prázdné láhve od alkoholu, kondomy, antikoncepční pilulky, cigaretové nedopalky, spodní prádlo). Instalace má být autobiografickou výpovědí o životní krizi Eminové a reflektuje čtyři dny strávené v posteli s depresí a sebevražednými myšlenkami.^[17] Práce byla nominována na Turnerovu cenu v roce 1999 a setkala se s velmi smíšeným ohlasem veřejnosti a tisku.
• Mám to všechno (fotografie, 2000) na snímku Eminová oblečená v šatech od Westwoodové sedí se skloněnou hlavou a mezi roztaženýma nohama jí leží hromada peněz (bankovek a mincí), které si rukama tiskne k tělu. Eminová jako by ironizovala svůj komerční úspěch a současně se zabývá dvěma klíčovými tématy své tvorby: tělem umělců a peněžním úspěchem.
• Setkat se s mou minulostí (instalace, 2002) dokonale ustlaná postel s ozdobným kovovým rámem, bohatě zdobeným povlečením a závěsy. Ručně vyšívané emotivní nápisy vytvářejí portrét mladé dívky: její strachy, sexualita a zkušenosti se zneužíváním kontrastují s měkkou, hřejivou a uklidňující povahou samotné postele.
• Zapomněl jsi políbit mou duši (neonové světlo, 2007) osobitým rukopisem napsaná věta uprostřed neonového srdce poskytuje intimní pohled do duše umělkyně a v divákovi má vyvolávat pozitivní pocity

Eminová měla svou první samostatnou výstavu v roce 1993 v londýnské galerii White Cube. Eminová s názvem My Major Retrospective 1963–1993 sestavila sbírku osobních předmětů a fotografií a v kombinaci s kresbami a malbami vytvořila instalaci v silně autobiografickém duchu.^[19] Tento prvek autobiografie je klíčový pro její pokračující tvorbu.

Na 52. bienále v Benátkách v roce 2007 byla Eminová byla nominována do reprezentace Britského pavilonu. Vystavila dílo s názvem Borrowed Light (Vypůjčené světlo), které vedle nedávných děl obsahovalo mnoho jejích raných kreseb.^[20]

Na přelomu let 2002–2003 se v muzeu moderního umění v Oxfordu konala samostatná výstava Tracey Eminové This Is Another Place. Obsahovala kresby, lepty, film, neonová díla jako Fuck off and die, you slag, a sochy včetně velkého dřevěného mola nazvaného Knowing My Enemy s dřevěnou chatrčí na vrcholu vyrobenou z recyklovaného dřeva. Na podzim roku 2008 se konala v Edinburghu první velká retrospektiva Eminové, která poté putovala do Malagy a Bernu.

V roce 2020 Eminová připravila v Královské akademii v Londýně výstavu s názvem The Loneliness of the Soul (Osamělost duše). V období, kdy se léčila s rakovinou, vystavila 25 svých prací společně s 19 díly norského malíře Edvarda Muncha. Výstava byla následně instalována v nově otevřeném Munchově muzeu v Oslu.

• Seznam britských fotografek
• Ženy ve fotografii

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tracey Eminová na Wikimedia Commons
• (anglicky)Tracey Eminová oficiální stránky
• (anglicky)Tracey Eminová na www.saatchi-gallery.co.uk
• Atentáty na galerie: Vandalismus jako nový umělecký směr na hn.ihned.cz, 2006-01-27
• Angličanka Tracey Eminová vzruší Benátky na aktualne.centrum.cz, 2006-08-27
• Tracey Eminová na stránkách Royal Academy
• Podrobný přehled výstav Tracey Eminové
• Interview s Tracey Eminovou (angl.)