Skupina se etablovala písněmi o surfování (ačkoliv ze členů uměl surfovat pouze Dennis), rychlých autech a děvčatech; jednalo se vesměs o optimisticky a „slunečně“ laděné skladby s poměrně primitivními (až stupidními) texty, ale nápaditou hudbou z dílny Briana Wilsona, těžící z perfektních vokálních harmonií. Hudební styl Beach Boys byl dále inspirován skupinou Four Freshmen (americká vokálně instrumentální skupina 50. let), kytarovou technikou Chucka Berryho, a zvukovými stěnami Phila Spectora (použití několika nástrojů hrajících stejný part; nahrávka pak působí mohutnějším, plastičtějším dojmem). Během první poloviny šedesátých let natočili přes desítku alb (průměrně cca 2 ročně).
Během krátké doby se stali nejpopulárnější americkou skupinou, přičemž o pozici nejúspěšnější skupiny bojovali s britskými Beatles. Jejich vzájemná rivalita v půli 60. let vedla Briana Wilsona k uměleckému posunu k náročnějšímu, progresivnímu rocku, který představilo album Pet Sounds (1966). To se setkalo s velkým úspěchem v Británii, naopak doma v USA nebylo příliš pochopeno, což Wilson těžce nesl a přispělo to k jeho psychickým problémům (poprvé se zhroutil již na konci roku 1964).
Beach Boys založili (ještě před Beatles) jedno z prvních hudebních vydavatelství ve vlastnictví muzikantů.
Roku 1968 vydali na singlu píseň Never Learn Not To Love připisovanou Dennisi Wilsonovi, ve skutečnosti šlo o úpravu písně Charlese Mansona, s nímž se Wilson tehdy přátelil.
Kapela prošla mnoha změnami stylu i obsazení. Brian Wilson se stal závislým na drogách, Dennis Wilson zemřel v roce 1983, Carl Wilson v roce 1998. Zbylí členové se soudili o autorská práva.[1] Společně však podnikli několik vystoupení v rámci vzpomínkových koncertů, například u příležitosti padesátého výročí kapely.
V roce 2024 byl zveřejněn na streamovací platformě Disney+ dokumentární snímek The Beach Boys. Ve stejné době bylo oznámeno, že Brian Wilson již nebude zřejmě vystupovat, jelikož trpí demencí.