Tetřívek kanadský (Canachites canadensis) je středně velký pták z čeledi bažantovití (Phasianidae), který se vyskytuje v Severní Americe – konkrétně na Aljašce, v severských oblastech většiny severních států Spojený států a v Kanadě. Jedná se o jediného zástupce rodu Canachites (tetřívek). Druh je silně spojován s jehličnatými lesy, které mu poskytují hlavní zdroj obživy, kterým jsou jehličí a pupeny.
Kohout je tmavě zabarven s občasným bílým kropením. Jeho opeření je většinou šedě nebo hnědě pruhováno. Nad očima se nachází výrazné rudé poušky. Samice je kropenatá s převažující žluto-hnědou až hnědou, tmavou a bílo barvou. Zobák je krátký, nohy silné a opeřené. K hnízdění dochází koncem jara. Kohouti si vyhradí teritoria o výměře několika hektarů, kde naparují svá peří a předvádí různé pózy, na které lákají slepice. Zatímco slepice se páří pouze s jedním kohoutem, kohouti jsou promiskuitní. Po kopulaci se kohout o samici ani své potomky již nezajímá. Slepice staví jednoduché hnízdo miskovitého tvaru v husté trávě. Snůšku tvoří 4–10 vajec. Inkubační doba trvá 20–23 dní. Vysoce prekociální kuřata odchází z hnízda již 8 h po vyklubání. U matky zůstávají několik měsíců, než se plně osamostatňují.
Tetřívci nejsou vůbec plaší a vůči člověku se chovají velmi důvěřivě, což patrně přispívá k jejich častému a úspěšnému lovu. I když populace v první polovině 20. století ustoupila, dokázala se zotavit a v posledních desetiletích je stabilní. K nejčastějším predátorům patří draví ptáci následováni šelmami.
Taxonomie
Anglický přírodovědec George Edwards zahrnul ilustraci a popis slepice tetřívka kanadského do druhého vydání své knihy A Natural History of Uncommon Birds (Přírodní historie vzácných ptáků) z roku 1747. Edwards svůj ručně kolorovaný lept tetřívka vytvořil na základě exempláře, který mu do Londýna zaslal jakýsi Mr Light z kanadského Hudsonova zálivu.[1] O něco později se k Edwardsovi dostala další kůže, tentokrát zaslaná kanadským velitelem pevnosti z WalesuJamesem Ishamem. Tuto kůži Edwards považoval za kohouta téhož druhu a jeho kresbu zahrnul do třetího vydání Přírodní historie vzácných ptáků z roku 1750.[2]
Švédský přírodovědec Carl Linnaeus druh zahrnul do 10. vydání svého díla Systema Naturae z roku 1758. Linnaeus s odkazem na Edwardsovu práci druh stručně popsal, zařadil jej po bok ostatních tetřevů do rodu Tetrao a ptáku přiřadil vědecké jméno Tetrao canadensis.[3] V roce 1885 byl tetřívek přeřazen do samostatného rodu Canachites, se kterým přišel zoolog Leonhard Stejneger.[4][5] Jméno rodu je složeninou jména Canace, postavy z řecké mytologie, a starořeckého-itēs, což znamená „podobající se“.[6]
Kohout je spíše do tmava, červené poušky nad okem jsou velmi výrazné
Slepice je hnědo-tmavě-bíle kropenatá bez výrazných poušek
Jedná se o malý druh tetřeva s baculatým tělem a krátkým ocasem. Nohy jsou silné, šedo-černé a opeřené až ke kořenům prstů. Prostřední prst je nápadně tenký a dlouhý. Ocas tvoří většinou 16 rýdovacích per. Nad očima se nachází červeně zbarvené oční laloky neboli poušky, které jsou výrazné pouze u samců. Černý zobák je jen velmi krátký a silný. Duhovky jsou tmavě hnědé.[10]
Kohoutí opeření na hlavě, krku, šíji a hřbetu je do černa s šedým nádechem. Těsně před a za okem se nachází malé bílé skvrnky. Peří na krku je prodloužené s bílými konečky. Opeření v horní střední části hrudi je černavé, směrem k bokům šedo-hnědě pruhované. Spodní část hrudi a břicho jsou tmavé s výrazným bílým pruhováním. Spodní krovky ocasní jsou černé s jasně bílým zakončením. Svrchní část těla včetně křídel je olivově hnědá s černým příčným pruhováním, které je na kostřeci kaňkováno bílými skvrnami. Svrchní krovky ocasní jsou prodloužené, hnědo-černé se světle šedým zakončením. Letky jsou převážně tmavě hnědé. Ocas je hnědo-černý. Většina rýdovacích per má rezavé zakončení; pouze prostřední pera se liší a nejenže nemají rezavé zakončení, ale konečky jsou výrazně užší než u zbytku rýdovacích per. Juvenilní kohouti mají podobné vzory jako dospělci, avšak s méně výraznými barvami.[10]
Slepice se vyskytují ve dvou barevných formách, a sice šedé a červené; tyto barvy určují stupeň teploty barevných tónů šatu. Většina těla je jemně kropenatá žluto-hnědou, bílou, hnědou a černou. Na krku a na břichu je žlutohnědá jen málo výrazná. Zatímco záda jsou převážně kropenatá, hruď a břicho mají výrazné příčné pruhování. Juvenilní slepice připomínají červenou formu dospělých slepic, avšak mají žlutohnědé či bělavé skvrny na konci letek a kropení některých částí těla spíše vypadá jako pruhování.[10][13]
Délka těla kohoutů dosahuje 16–19 cm, ocas je dlouhý 11–15 cm. Slepičí těla dosahují takřka stejných délek jako těla samců, v průměru jsou o 2 mm kratší. Slepičí ocas bývá dlouhý 9–12 cm.[14] Kohouti váží 550–650 g, slepice 450–550 g.[10]
Biologie
Chování
Jedná se převážně o stálé (nemigrují) ptáky, nicméně část populace podniká krátké sezónní migrační lety (obyčejně jen několik kilometrů) na jaře a v létě mezi hnízdišti a zimovišti.[15][16][17]
Většinu času tráví sbíráním potravy na zemi nebo v korunách stromů. Tetřívci jsou extrémně důvěřiví a člověku dovolí přiblížit se i na pár metrů, což je patrně jeden z důvodů častého úspěšného lovu tetřívků. V zimě při vyšší sněhové pokrývce tvoří hejna do 30 ptáků a většinu času tráví sbíráním potravy ve středních částech korun stromů. Tetřívci příliš nelétají a v případě vyrušení se často uchylují k odběhu raději než k odletu.[18]
Rozmnožování
K rozmnožování dochází v pozdním jaru. Kohouti koncem dubna a v průběhu května založí a udržují teritoria, která mohou mít velikost od 1 do 8 hektarů. Juvenilní jedinci se v této době pohybují v prostoru kolem nebo i přímo na teritoriích dospělých jedinců, avšak nezakládají teritoria. Po založení teritorií dospělci začnou se svým tokem. Tetřívci rozevírají svůj ocas, natahují krční prodloužená pera i ostatní části svého opeření. Tetřívci dokonce dokáží vertikálně vzpřímit i své nadoční rudé laloky (poušky).[19][20]
K tetřívkovým specialitám patří bohatá plejáda mechanicky vytvářených zvuků, které produkují pomocí svých nohou, křídel a ocasů. Třepotáním ocasů vydávají svištivé a šustivé zvuk. Jelikož jsou ocasní pera stupňovitě odsazena, tetřívci dovedou vydávat chraplavé zvuky tím, jak do sebe pera naráží při stahování a roztahování ocasu. Šustivě vířivý zvuk je produkován rozevřením ocasu a je přirovnáván k rozevření a zavření papírového vějíře. K nejvýraznějším namlouvacím pózám patří krátký vertikální let, během něhož kohouti razantně třepotají křídly, což vydává poměrně hlasitý vířivý, třepotavý zvuk. Tetřívci někdy též vzpřímeně pochodují vpřed a při každém kroku roztáhnou a zase zatáhnou svůj ocas. V případě, že je poblíž slepice, se kohouti uklání, škubají hlavou ze strany na stranu, dupou nohama a rychle roztahují a zase zavírají svůj výrazný ocas.[20]
K těmto namlouvacím rituálům typicky dochází na otevřeném plácku uvnitř teritoria, kde mají slepice na kohouty dobrý výhled.[19] Po skončení období páření kohouti přestanou být teritoriální, avšak převážně zůstávají v oblasti ve svých domovských areálech, které mají většinou desítek, nejvíce kolem dvou stovek hektarů.[19]
Hnízdění
Zatímco slepice jsou patrně monogamní, tzv. páří se pouze s jedním kohoutem, kohouti jsou polygamní, čili páří se s více slepicemi. Jakmile si slepice vybere svého kohouta, dojde ke kopulaci.[20] Zatímco kohout se bezostyšně věnuje dalším námluvám a o další vývoj událostí se nestará, slepice odchází zahnízdit. Hnízdo si staví v husté vegetaci či mechu nebo při spodní části statného stromu.[19] Jednoduché hnízdo ze suchého jehličí a listů bývá vystláno peřím slepice, které si vyškube z hrudi.[20]
U tetřevic dochází pouze k jedné snůšce. Kladení vajec probíhá od května do července.[13] Snůška mívá 4–10 vajec.[21] Vejce bývají olivově zbarvená. Inkubační doba trvá 20–23 dní. Prekociální mláďata se rodí obalena prachovým peřím a brzy po vyklubání jsou schopna následovat slepici za potravou.[20] Průměrná váha narozených kuřat je 15 g. Kuřata dokáží sama odejít z hnízda již 8 h po vyklubání. K prvním nemotorným letům dochází po 6–8 dnech. Matčina rodičovská péče je iniciována kontaktním voláním kuřat. Kuřata zůstávají v blízkosti matky po dobu 70–100 dní, načež dojde k osamostatnění mláďat. Většina samic se páří již v prvním roce života (čili následující hnízdí sezónu po vyklubání), avšak pouze kolem poloviny kohoutů se páří v prvním roce a ostatní kohouti nechávají dobu prvního páření až na druhý rok.[22]
Potrava
Živí se hlavně jehlicemi a pupeny jehličnanů (smrk, borovice, jedle, modřín). Kuřata závisí hlavně na měkčí potravě jako jsou bezobratlí, avšak kolem podzimu, kdy bezobratlých ubývá, přechází na jehličnatou stravu dospělých. V teplejších měsících tetřívci pojídají hlavně bobule, potravu doplňují dostupnými květy rostlin a houbami. Potravu sbírá na zemi nebo v korunách stromů, kam dokáže obratně vylétávat. Může se krmit po celý den, avšak k největší krmící aktivitě dochází na zemi brzy ráno a pozdě odpoledne.[18][20]
V zimním období tetřívci pojídají v podstatě jen jehlice. Tato tuhá strava není příliš výživná, což tetřívci kompenzují pořádáním obrovského množství jehličí.[23] Aby tetřívci byli schopni takto velké množství potravy pojmout, jejich žaludek se v zimě roztáhne až o 75 % a délka jejich střev se natáhne až o 40 %.[20] Další fyziologickou adaptací tetřívků je jejich abnormální vole, které dokáže pojmout potravu o váze až 10 % tělesné váhy tetřívka, což tetřívkovi umožňuje natrávit potravu v úkrytu houští nebo za tmy.[20]
Vokalizace
Jedná se o jednoho z nejtišších zástupců tetřevů.[10] Projevuje se hlavně při obraně teritorií a při vyrušení, kdy vydává kdákavé, kňučivé a vrčivé zvuky. Kohouti některých populací během zásnubních tanců vehementně třepotají křídly, čímž vzniká poměrně hlasitý třepotavě šustící zvuk.[10][20] V době hnízdění vydávají slepice hlasité nosní kdákání, kterým za soumraku a za úsvitu patrně vokálně vyjadřují nebo brání své teritorium. Toto volání je označováno jako Cantus.[24]
Predátoři, dožití
Vejce tetřívků jsou oblíbeným zdrojem potravy řady živočichů včetně i tak malých zvířat jako jsou veverky obecné.[25] K hlavním predátorům nicméně patří draví ptáci (zvláště jestřáb lesní) následováni celým zástupem šelem jako jsou lišky nebo rysi.[26][22]
Nejstarší známý jedinec se dožil 13 let, nicméně průměrný věk dožití ve volné přírodě je výrazně nižší.[26]
Areál druhu je navázán na oblasti tajgy a její jehličnany, především borovice, jedle a smrky. K dominantním dřevinám biotopu tetřívků tak patří mj. jedle balzámová, smrk černý, smrk sivý nebo borovice Banksova.[27] Preferuje především mladší lesy do 30 let s dostatkem houští a pupenů. Může se vyskytovat v nadmořských výškách do 3600 m n. m. Vyšší polohy s roztroušenými jehličnany obývá hlavně v době hnízdění.[10]
Ohrožení a ochrana
I když je druh v některých státech USA chráněn, v jiných je legálně loven. Legální lov dovoluje i Kanada. Celkové počty ulovených kusů je složité odhadnout, v 70. letech 20. století se jednalo o cca 444 tisíc tetřívků ročně (188 tisíc v USA, 360 tisíc v Kanadě), což vzhledem k tehdy odhadované celkové populaci druhu 1,2 milionů by znamenalo každoroční odlovení kolem třetiny celkové populace. Populace tetřívků kanadských zaznamenala v první polovině 20. století výrazné poklesy, které byly napojeny na úbytek biotopu a možná i nadměrný lov.[27]
↑EDWARDS, George. A Natural History of Uncommon Birds. London: Printed for the author at the College of Physicians, 1747. Dostupné online. S. 71, Plate 71.
↑EDWARDS, George. A Natural History of Uncommon Birds. London: Printed for the author at the College of Physicians, 1750. Dostupné online. S. 118, Plate 118.
↑LINNAEUS, Carl. Systema Naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Holmiae (Stockholm): Laurentii Salvii, 1758. (10). Dostupné online. S. 159. (latinsky)
↑STEJNEGER, Leonhard. Notes on some apparently preoccupied ornithological generic names. Proceedings of the United States National Museum. 1885, roč. 8, čís. 26, s. 409–410 [410]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcPheasants, partridges, francolins [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN978-1-4081-2501-4. S. 87. (anglicky)
↑TUCK, Leslie M. Recent Newfoundland Bird Records. S. 304–311. The Auk [online]. 1968-04. Roč. 85, čís. 2, s. 304–311. DOI10.2307/4083588. (anglicky)
↑LEMAY, Yves. Caractérisation de l'habitat de reproduction du tétras du Canada (dendragapus canadensis) sur l'île d'Anticosti. 2013. MSc thesis. Université du Québec à Trois-Rivières. Dostupné online.
↑SCHROEDER, Michael A. Behavioral Differences of Female Spruce Grouse Undertaking Short and Long Migrations. The Condor. 1985-05-01, roč. 87, čís. 2, s. 281–286. Dostupné online [cit. 2022-02-18]. ISSN1938-5129. DOI10.2307/1366896. (anglicky)
↑SCHROEDER, Michael A.; BOAG, David A. Dispersal in spruce grouse: is inheritance involved?. Animal Behaviour. 1988-02-01, roč. 36, čís. 1, s. 305–307. Dostupné online [cit. 2022-02-18]. ISSN0003-3472. DOI10.1016/S0003-3472(88)80279-3. (anglicky)
↑HINES, James E. Social Organization, Movements, and Home Ranges of Blue Grouse in Fall and Winter. The Wilson Bulletin. 1986, roč. 98, čís. 3, s. 419–432. Dostupné online [cit. 2022-02-18]. ISSN0043-5643. (anglicky)
↑ ab Spruce Grouse Birds of the World. Birdsoftheworld.org [online]. The Cornell Lab of Ornithology [cit. 2022-02-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑PENDERGAST, B. A.; BOAG, D. A. Nutritional Aspects of the Diet of Spruce Grouse in Central Alberta. S. 437–443. The Condor [online]. 1971-12 [cit. 2022-02-18]. Roč. 73, čís. 4, s. 437–443. DOI10.2307/1366665. (anglicky)
↑NUGENT, D. P.; BOAG, D. A. Communication among territorial female spruce grouse. Canadian Journal of Zoology [online]. 1982 [cit. 2022-02-18]. Roč. 60, čís. 11. Dostupné online. DOI10.1139/z82-337. (anglicky)
↑BOAG, David A.; REEBS, Stéphan G.; SCHROEDER, Michael A. Egg loss among spruce grouse inhabiting lodgepole pine forests. S. 1034–1037. Canadian Journal of Zoology [online]. 1984-06-01. Roč. 62, čís. 6, s. 1034–1037. DOI10.1139/z84-147. (anglicky)
JOHNSGARD, Paul A., 2016. The North American Grouse: Their Biology and Behavior. Lincoln, Nebraska, US: Zea Books. ISBN978-1-60962-088-2. (anglicky)
MADGE, Steve; MCGOWAN, Phil, 2010. Pheasants, partidges and grouse: a guide to the pheasants, partridges, quails, grouse, guineafowl, buttonquails and sandgrouse of the world. London: Christopher Helm Publishers. ISBN978-0-7136-3966-7. (anglicky)