Německá loděnice Schichau-Werke v Danzigu získala roku 1912 zakázku na dva lehké křižníky pro ruské carské námořnictvo. Jejich kýly byly založeny roku 1913. Po vypuknutí první světové války byly oba téměř hotové křižníky zabaveny a v letech 1914–1915 zařazeny do německého císařského námořnictva. Úpravy zahrnovaly zejména náhradu ruské výzbroje německou. Třída Pillau představuje první německé lehké křižníky vyzbrojené 150mm kanóny.[1]
Původní ruskou výzbroj představovalo osm 130mm a čtyři 63mm kanóny. Před zařazení do služby je nahradilo osm 150mm kanónů v jednohlavňové lafetaci, čtyři 52mm kanóny a dva 500mm torpédomety. Neseno mohlo být až 130 min. Boky lodí byly nepancéřované, pancéřová paluba měla sílu 20–80 mm, štíty děl 50 mm a velitelská věž 75 mm. Pohonný systém tvořilo deset kotlů Yarrow a dvě parní turbíny Marine o výkonu 30 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 27,5 uzlu. Dosah byl 4300 námořních mil při rychlosti 12 uzlů.[1]
Modifikace
Roku 1915 byly na obou křižnících 52mm kanóny nahrazeny dvěma 88mm protiletadlovými kanóny.[1]
Osudy
SMS Elbing
Oba křižníky byly nasazeny v bitvě u Jutska. Elbing byl v bitvě potopen. Nejprve byl těžce poškozen noční kolizí s bitevní lodí SMS Posen a nad ránem potopen. Pillau bojoval také 17. listopadu 1917 v druhé bitvě u Helgolandské zátoky.[2]Pillau po válce v rámci reparací získala Itálie a přejmenovala ho na Bari. Křižník sloužil až do druhé světové války. V září 1943 byl potopen americkým náletem v přístavu Livorno.
.svg){kind=small}
_crowned.svg){kind=small}
