PROFILPELAJAR.COM

Třída E
	HMS E1
Obecné informace
Uživatelé	Britské královské námořnictvo; Australské královské námořnictvo
Typ	ponorka
Lodě	57
Osud	26 ztraceno; 31 vyřazeno
Předchůdce	třída D
Nástupce	třída S
Technické údaje HMS E1
Výtlak	655 t (na hladině); 796 t (pod hladinou)
Délka	54,2 m
Šířka	6,92 m
Ponor	3,83 m
Pohon	2 diesely, 2 elektromotory; 2 lodní šrouby; 1600 + 840 hp
Rychlost	15 uzlů (na hladině); 9 uzlů (pod hladinou)
Dosah	3000 nám. mil při 10 uzlech
Posádka	31
Výzbroj	4× 457mm torpédomet; 1× 76mm kanón
Ostatní	hloubka ponoru 30 m (operační)
Technické údaje HMS E9
Výtlak	667 t (na hladině); 807 t (pod hladinou)
Délka	55,2 m
Šířka	4,61 m
Ponor	3,81 m
Pohon	2 diesely, 2 elektromotory; 2 lodní šrouby; 1600 + 840 hp
Rychlost	15 uzlů (na hladině); 9 uzlů (pod hladinou)
Dosah	3000 nám. mil při 10 uzlech
Posádka	31
Výzbroj	5× 457mm torpédomet; 1× 76mm kanón
Ostatní	hloubka ponoru 30 m (operační)

Třída E byla třída diesel-elektrických ponorek britského královského námořnictva. Jednalo se o zvětšenou a vylepšenou verzi předcházející třídy D. Celkem bylo postaveno 57 jednotek této třídy. Ve službě byly od roku 1913. Dělily se do tří podskupin, označených E1, E9 a E21. Ve službě byly v letech 1913–1922. Jediným zahraničním uživatelem třídy bylo australské královské námořnictvo se dvěma ponorkami. Třída E tvořila za první světové války jádro britského ponorkového loďstva. Ve válce jich bylo 25 zničeno a jedna zajata.^[3]

Stavba

Celkem bylo v letech 1911–1917 postaveno 57 jednotek této třídy. Z toho 55 získala Velká Británie a dvě Austrálie.^[1] Během stavby byly ponorky postupně vylepšovány, a proto se třída dělí na tři podskupiny. První skupinu tvořily britské ponorky E1 až E8 a australské AE1 a AE2, druhou ponorky E9 až E20 a třetí ponorky E21 až E27 a E29 až E56. Do jejich stavby se zapojilo celkem 13 loděnic: Vickers v Barrow-in-Furness (20 ks), Chatham Dockyard v Chathamu (6 ks), William Beardmore & Co. v Dalmuiru (6 ks), Armstrong Whitworth (4 ks), Cammell Laird v Birkenhead (3 ks), William Denny and Brothers v Dumbartonu (3 ks), John Brown & Co. v Clydebanku (3 ks), Swan Hunter ve Wallsendu (3 ks), Fairfield Shipbuilding and Engineering Company v Govanu (2 ks), Scotts Shipbuilding and Engineering Company v Greenocku (2 ks), John I. Thornycroft & Co. ve Woolstonu (2 ks), White (1 ks), Yarrow v Glasgow (1 ks).^[4]

Konstrukce

Podtřída E1

Ponorky třídy E měly jako první trup členěný vodotěsnými přepážkami na několik oddílů. Varianta E1 byla vybavena dvěma přepážkami a třemi oddíly. Ponorky byly vyzbrojeny čtyřmi 457mm torpédomety (dva příďové a po jednom na každém boku). Využívána byla torpéda Mk.8 s účinným dosahem 2800 m a maximálním dosahem 5500 m. Jako první britské ponorky byly vyzbrojeny 76mm (nebo 102mm) kanónem, který byl lafetován za velitelskou věží.^[5] Pohonný systém tvořily dva diesely Vickers o výkonu 1600 hp a dva elektromotory o výkonu 860 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost na hladině dosahovala 15 uzlů a pod hladinou 9 uzlů. Dosah byl 3000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů na hladině. Operační hloubka ponoru až 30 metrů.^[1]

Podtřídy E9 a E21

Konstrukce byla upravena na základě zkušeností s provozem třídy D a prvních ponorek třídy E. Ponorky měly mimo jiné tři vnitřní přepážky dělící trup na čtyři úseky. Výzbroj tvořilo pět 457mm torpédometů (dva příďové, po jednom na každém boku a jeden záďový) a jeden kanón.^[5] Šest ponorek (E24, E34, E41, E45, E46 a E51) bylo upraveno pro kladení min. Celkem 20 min bylo neseno místo bočních torpédometů.^[4]

Služba

Ponorky třídy E byly intenzivně nasazeny za první světové války. Ve službě dosáhly značných úspěchů. Jejich hlavními operačními oblastmi bylo Severní moře a Baltské moře, přičemž během Operace Gallipoli několikrát pronikly do Marmarského moře. V boji bylo 25 potopeno a jedna byla zajata. Vyřazeny byly do roku 1922.^[4]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c 'E' submarines (E1 group) (1913-1914) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ 'E' submarines (E9 group) (1914-1917) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha: Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 30.
↑ ^a ^b ^c Miller, Jordan, 2008, s. 29.
↑ ^a ^b Miller, Jordan, 2008, s. 28.