Londýnská konference roku 1930 stanovila limity výtlaku některých kategorií válečných lodí (např. ponorek) hlavních námořních mocností (Londýnskou smlouvu podepsaly Spojené království, Spojené státy americké a Japonské císařství). Třída Cachalot představovala oceánskou ponorku, která měl oproti svým americkým předchůdcům zmenšené rozměry a výtlak. To mělo americkému námořnictvu umožnit provoz více ponorek při současném dodržení smluvních závazků. Konstrukce třídy Cachalot přitom byla ovlivněna německou prvoválečnou ponorkou SM U-135. Celkem byly v letech 1931–1967 postaveny dvě jednotky této třídy. První postavila loděnice Portsmouth Naval Shipyard v Kittery ve státě Maine a její sesterskou loď loděnice Electric Boat Company v Grotonu ve státě Connecticut.[1]
Původně objednána jak ponorka USS V-9 (SC-5), vyřazena 1946.[3]
Konstrukce
USS Cuttlefish (SS-171)
Ponorky byly vyzbrojeny jedním 76,2mm kanónem, třemi protiletadlovými 12,7mm kulomety a šesti 533mm torpédomety (čtyři na přídi a dva na zádi). Mohly naložit 16 torpéd. Pohonný systém tvořily dva diesely o výkonu 2770 hp a dva elektromotory o výkonu 1600 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost na hladině dosahovala 17 uzlů a pod hladinou 8 uzlů. Dosah byl 9000 námořních mil při rychlosti 12 uzlů na hladině a 50 námořních mil při rychlosti 5 uzlů pod hladinou. Operační hloubka ponoru až 75 metrů.[1]
Modernizace
Roku 1938 byly původní motory nahrazeny novými o výkonu 3100 hp.[1]
