Svatý Vojtěch Adalbert
2. biskup pražský
Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
Církev	římskokatolická
Provincie	mohučská
Diecéze	pražská
Sídlo	Praha
Období služby	982–997
Předchůdce	Dětmar
Nástupce	Thiddag
Svěcení
Biskupské svěcení	29. června 983 Verona[1] světitel Willigis, arcibiskup mohučský
Osobní údaje
Datum narození	956
Místo narození	Libice nad Cidlinou?, Čechy
Datum úmrtí	23. dubna 997 (ve věku 40–41 let)
Místo úmrtí	Prusko
Místo pohřbení	Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze (pův. Hnězdno)
Rodiče	Slavník Střezislava
Příbuzní	Soběslav, svatý Radim, Spytimír, Pořej, Čáslav a Dobroslav (sourozenci)
Povolání	katolický kněz a spisovatel
Svatořečení
Kanonizace	999 Řím kanonizoval Silvestr II.
Svátek	23. dubna
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributy	mitra, berla, veslo, kniha, kopí, oštěp
Patron	Čech, Polska a arcidiecéze pražské
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Vojtěch (v zahraničí známý pod svým biřmovacím jménem Adalbert; slovensky Svätý Vojtech, polsky Święty Wojciech, německy Adalbert von Prag; 956^? – 23. dubna 997) byl druhý pražský biskup pocházející z rodu Slavníkovců.

Vojtěch byl kritikem povrchního postoje ke křesťanství převládajícího v Čechách, vystupoval proti postojům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici.

Je pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine, pomiluj ny.

Jeho působení komplikovala krize v českém knížectví, která se projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. V roce 988 se dostal do ostrého konfliktu s částí šlechty, proto zklamaný opustil Čechy se záměrem vést asketický život mnicha. Na papežský rozkaz se do Čech vrátil v roce 992, ale poměry v zemi se nijak nezměnily, a tak se rozhodl Čechy opustit podruhé. Druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, mu zachránil život, a tak se do Čech již nevrátil. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů, a je proto římskokatolickou církví považován za mučedníka.

Svatý Vojtěch, národní patron Čechů a Poláků, se polsky jmenuje Wojciech. V zahraničí je znám zpravidla pod svým biřmovacím jménem Adalbert (anglicky Wojtech nebo Adalbert, francouzsky a německy Adalbert, latinsky Adalbertus nebo zkráceně Albertus). Někdy se ovšem označuje i jako Albrecht(us) (varianta jména Albert, jež je zkráceninou jména Adalbert – jako Albrecht je označen na dřevěných vratech z 19. století v chrámu sv. Víta na Pražském hradě). Maďarsky Béla.^[2]

Vojtěch byl synem Slavníka, jehož rod sídlil v Libici nad Cidlinou. Datum jeho narození není známo, ale pravděpodobně se narodil v polovině 10. století. Měl 5 sourozenců. V roce 962 ho jako malého chlapce biřmoval při své návštěvě Libice magdeburský arcibiskup Adalbert. Základní vzdělání Vojtěchovi zprostředkovali kněží z Libice. Ve studiu teologie pokračoval v Magdeburku, kde působil devět let (972–981). Po svém návratu ze studií získal první stupeň vyššího kněžského svěcení – podjáhenství a stal se pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara. Po jeho smrti se stal druhým pražským biskupem. K volbě došlo 19. února 982 za účasti Boleslava II. na Levém Hradci. Vojtěchova investitura proběhla ve Veroně císařem (Otou II.) Biskupské svěcení mu poté udělil metropolita Willigis 29. června 983.^[1]

Nový biskup byl odhodlaným šiřitelem křesťanské víry. V převážně pohanských Čechách, Moravě a Uhrách se snažil vymýtit největší nešvary tehdejší společnosti, zejména obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismus. Jeho radikální pokusy o očistu věřících v diecézi však narazily na zažité stereotypy. Po pěti letech v úřadu, v roce 988 opustil Prahu a odcestoval společně s bratrem Radimem k papeži Janu XV. Z Říma odešli do kláštera Monte Cassino, později do řeckého kláštera ve Valle Luca a nakonec do reformního benediktinského kláštera na římském Aventinu. Zde s podporou papeže složil 17. dubna 990 řeholní slib.

Odchod biskupa z jeho působiště nebyl pro české knížectví dobrou vizitkou. Proto český kníže Boleslav II. vyslal poselstvo, které mělo Vojtěcha přesvědčit k návratu. Ten i na příkaz papeže žádosti v roce 992 vyhověl a do Prahy se vrátil. S sebou přivedl skupinu italských mnichů, pro něž založil Břevnovský klášter, který byl jako první mužský klášter v Čechách vysvěcen 14. ledna 993. Poměry v českém knížectví se však od Vojtěchova odchodu nijak nezměnily, proto se roku 994 rozhodl opustit svůj úřad podruhé. Vyvraždění slavníkovského rodu, ke kterému došlo o rok později, bylo hlavním důvodem, proč byl tento druhý odchod definitivní. V roce 996 se ještě pokoušel dohodnout na podmínkách opětného návratu, tyto snahy však vyzněly naprázdno.

Po vyvraždění Slavníkovců pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu, později se odebral do Polska ke knížeti Boleslavu Chrabrému s cílem podniknout misijní cestu k pohanským Luticům nebo Prusům. Za cíl byly nakonec vybrány pobaltské Prusy. Misie vedla podél břehů Visly a Gdaňského zálivu. Roku 997 dorazil spolu se svými druhy a polským vojenským doprovodem do Sambie, nejbohatšího kraje Pruska. Při své misijní cestě byl varován, že si pohansky věřící Prusové nepřejí jeho činnost, že by mohl být potrestán smrtí. Bylo mu řečeno, aby Prusko jako misionář opustil, přesto svou misii neukončil a v obtížné evangelizaci pokračoval tím, že nechal mýtit pohanské posvátné duby. Dne 23. dubna 997 při bohoslužbě (podle jiných zdrojů při náhodné návštěvě) na jednom pro pohany posvátném místě (v posvátném háji Kunterna), do něhož byl lidem vstup zakázán, byl zadržen, následně zajat a rituálně zavražděn pohany a ochránci posvátného místa. Část jeho doprovodu byla ušetřena, aby pro výstrahu jiným mohla o jeho smrti podat svědectví.^[3] Vojtěch je pro svou smrt při evangelizační činnosti římskokatolickou církví považován za mučedníka.

Boleslav Chrabrý se chopil příležitosti získat pro mladé polské knížectví vlastního mučedníka a světce. Vojtěchovy ostatky od Prusů vykoupil (prý je vyvážil zlatem) a uložil je v katedrále v sídelním Hnězdně (Gniezno). Zpět do Čech je odvezl český kníže Břetislav I. v roce 1039. Podle polské verze se ovšem tělo sv. Vojtěcha nachází i nadále v Hnězdně, neboť výprava Břetislava I. omylem vyzvedla a odvezla do Čech pouze ostatky prvního arcibiskupa hnězdenského a nevlastního Vojtěchova bratra Radima (sv. Gaudentius).

Pokud jde o lebku sv. Vojtěcha, byla podle polské tradice také uložena v Hnězdně, a to od roku 1127 až do roku 1923, kdy byla odcizena a její další osud je neznámý. Pozdější zkoumání vedené antropologem Emanuelem Vlčkem potvrdilo, že autentické Vojtěchovy ostatky jsou uloženy v pražské katedrále, ostatky z Hnězdna a Cách jsou tudíž falzem.^[4][5] V roce 2024 představil mezinárodní tým vědců jeho pravděpodobnou podobu na základě jeho lebky.^[6]

V roce 999 byl papežem Silvestrem II. na žádost císaře Oty III. prohlášen za svatého.^[7] Vzápětí císař vykonal pouť k jeho hrobu a udělil polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému významná privilegia. Část Vojtěchových ostatků pravděpodobně odvezl do Říma a nechal nad nimi vystavět chrám sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově. Kolem jeho portálu býval v minulých staletích nápis, který oznamoval, že v tomto kostele spočívají dvě ruce sv. Vojtěcha, z nichž jedna držela arcibiskupskou berlu v Praze a druhá křtila v Uhrách sv. Štěpána.

Od 11. století se svatý Vojtěch pokládá po svatém Václavovi za druhého patrona české země, stal se také hlavním patronem polské církve a Uher (roku 994 Vojtěch podle tradice pokřtil budoucího prvního uherského krále Štěpána I.). Papež Pavel VI. jej apoštolským listem Praga urbs z 26. listopadu 1965^[8] prohlásil hlavním patronem pražské arcidiecéze (stolec sv. Vojtěcha).

Vojtěchův nevlastní bratr Radim (Gaudencius) se roku 1000 stal prvním hnězdenským arcibiskupem. Vojtěchův rádce Radla (Anastázius)^[9] založil uherské opatství benediktinů Pannonhalma. Vojtěch se do své vlasti vrátil roku 1039, kdy kníže Břetislav I. podnikl válečnou výpravu do Polska a v Hnězdně slavnostně vyzvedl ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti svatých bratří. Světcovy ostatky byly uloženy na Pražském hradě ve zvláštní apsidě, přistavěné k rotundě sv. Víta. Kníže Spytihněv II. zde později založil novou baziliku zasvěcenou společně sv. Vítu, sv. Václavu i sv. Vojtěchu. Roku 1143 byla z ostatků oddělena lebka a byla uložena v relikviáři. Podle této lebky byla upravena jiná lebka, která se dostala do Cách, jako svatovojtěšská relikvie.^[10]

Svátek sv. Vojtěcha připadá na 23. dubna.

Svatý Vojtěch je často vyobrazován v českém, slovenském, polském a uherském výtvarném umění.

• Reprezentační vyobrazení: klidně stojí nebo žehná (to je od baroka jeho pravá podoba, tzv. vera effigies). Jeho oděv bývá nejčastěji biskupský (kasule, pluviál), na hlavě biskupská mitra, v ruce biskupská berla, dále může držet své atributy mučednictví: šípy, kopí, veslo (pádlo), heraldické znaky pražského biskupství a (nebo) kláštera v Břevnově (břevno odklizené z pramene potoka, zvaného nadále Vojtěška)

• Je-li vyobrazen jako mnich či misionář, pak má plnovous, černou kutnu benediktina, hůl a knihu řádových pravidel (například na Staroměstské věži Karlova mostu)
• Legendární scéna: misionář slouží mši pod širým nebem a pozdvihuje kalich, zatímco jej pohané zezadu napadají šípy, kopím či pádlem. V 19. století bývá také vyobrazen při návratu do vlasti, nebo jak přivolává déšť
• Druhotné památky: stopa (šlépěj) otisknutá v kameni na místě, kterým prošel
• relikvie: lebka v relikviářovém poprsí sv. Vojtěcha, 1. ze Svatovítského pokladu, tam celý soubor osobních předmětů (2 prsteny, 2 křížky, hřeben, mitra, rukavice a roucho); 2. v katedrále v Hnězdně (podle polské kroniky Poláci nevydali Čechům Vojtěchovo pravé tělo ani lebku a mají je dodnes). 3. v kostele sv. Vojtěcha v Cáchách-Burtscheidu.

• 

  Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze – hrob v kapli sv. Jana Nepomuckého, kenotaf v podlaze na místě kaple sv. Vojtěcha, sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly od Karly Vobišové–Žákové

• Kostel sv. Vojtěcha farní pro Nové Město, za Národním divadlem v Praze
• Libice nad Cidlinou – sídlo Vojtěchova rodu Slavníkovců
• Břevnovský klášter v Praze – který Vojtěch založil
• Broumovský klášter – s kostelem Vojtěchovi zasvěceném a kam se za husitství uchýlili břevnovští mniši
• Rajhradský klášter u Brna
• Bylany u Kutné Hory
• Havlíčkův Brod
• Kostel svatého Vojtěcha ve Lštění u Prachatic
• Skalní obraz svatého Vojtěcha na Ticholovci, okres Plzeň-jih
• Milavče u Domažlic
• Nepomuk
  • sloup se sochou sv. Vojtěcha
  • kaplička Šlápěje sv. Vojtěcha
  • hostinec Na Vyskočilce
• Neratovice – poutní kaple sv. Vojtěcha
• Poleň na Klatovsku
• Vrčeň u Nepomuku
• Všeruby
• Zelená hora u Nepomuku
• Přerov nad Labem
  • boží muka a studánka Na Vrších v Přerově nad Labem
  • kostel sv. Vojtěcha v Přerově nad Labem
  • Svatovojtěšská studánka v Přerově nad Labem
• Svatý Vojtěch (v 50. letech 20. století zaniklá obec)
  • Vojtěšská studánka (něm. Vojtěchsbrunnen)
• Levý Hradec^[11][12]
• Starý Plzenec
• Votice u Benešova
• Dolní Žleb (socha na skále nad Labem u Děčína)

• katedrála Panny Marie v Hnězdně, kde byl Vojtěch pohřben
• kostel sv. Vojtěcha v Krakově
• kostel San Bartolomeo all'Isola na ostrově v Tibeře v Římě (původně sv. Vojtěcha)
• opatství sv. Bonifáce a Alexia v Římě na Aventinu
• opatství sv. Benedikta Monte Cassino
• Tenkitten u Königsbergu, Litva
• kostel sv. Vojtěcha, Cáchy – Burtscheid

• kostely svatého Vojtěcha (rozcestník mezi kostely zasvěcenými svatému Vojtěchovi)

• Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4. 
• Bruno z Querfurtu. Život svatého Vojtěcha : legenda Nascitur purpureus flos. Praha: Zvon, 1996. 158 s. ISBN 80-7113-185-7. Překlad z latiny, poznámky a doslov Marie Kyralová; úvod Miloslav kardinál Vlk. 
• BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4. 
• DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2. 
• KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4. 
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
• WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0. 
• KRÁSL, František; JEŽEK, Jan. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1898. Dostupné online. Obsáhlá monografie z konce 19. stol. velmi podrobně líčí osudy a působení druhého patrona české země po sv. Václavu, projevy jeho uctívání i dějiny nejstaršího mužského kláštera v Čechách, který r. 993 biskup Vojtěch spolu s Boleslavem II. založil.. 
• Eduard Šittler – Antonín Podlaha, Svatovojtěšské album. Praha 1897
• KRÁLÍK, Oldřich. Slavníkovské interludium: k česko-polským kulturním vztahům kolem roku 1000. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1966, 261 s.
• KRÁLÍK, Oldřich. Filiace vojtěšských legend. 1. vyd. Praha: Academia, 1971, 233 s.
• KRÁLÍK, Oldřich. Šest legend hledá autora. Praha: Mladá fronta, 1966, 352 s.
• KRÁLÍK, Oldřich. Labyrint dávných dějin českých. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970, 155 s.
• KRÁLÍK, Oldřich. Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha: Vyšehrad, 1976, 269 s.
• Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Příprava vydání Rostislav Nový, Jiří Sláma. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1987. 471 s. 

• Seznam světců a mučedníků katolické církve
• Svatý Radim

• Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „St. Adalbert bishop of Prague“, jehož autorem je Melissa Petruzzello.
• Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Vojtěch 21. díl“ Ottova slovníku naučného, jehož autorem je František Hýbl.
• Obrázky, zvuky či videa k tématu svatý Vojtěch na Wikimedia Commons
• Autor Svatý Vojtěch ve Wikizdrojích
• O svatovojtěšské tradici (Kruh českých duchovních tradic)
• Kniha o utrpení mučedníka Vojtěcha (Podle zpracování v kronice Anonyma Galla)
• Verše o utrpení svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka
• Život a utrpení sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka – Bruno z Querfurtu

Předchůdce: Dětmar

2. biskup pražský 982–996

Nástupce: (Strachkvas/Kristián) Thiddag

Seznam pražských biskupů
Seznam pražských biskupů (973–1344)	Dětmar • svatý Vojtěch • Kristian (Strachkvas)1 • Thiddag • Ekkard • Hyza • Šebíř • Jaromír (Gebhart) • Kosmas • Heřman • Menhart • Jan I. • Sylvestr 2 • Ota • Daniel I. • Gotpold 3 • Bedřich • Vališ (Valentin) • Jindřich Břetislav • Daniel II. (Milík z Talmberka) • Ondřej z Gutenštejna • Pelhřim z Vartenberka (Peregrin) • Budilov (Budivoj, Budislav) 4 • Jan II. z Dražic • Bernard Kaplíř ze Sulevic (Buchard) • Mikuláš z Újezda a Riesenburka • Jan III. z Dražic • Tobiáš z Bechyně • Řehoř Zajíc z Valdeka • Jan IV. z Dražic • Arnošt z Pardubic (od 30. 4. 1344 první arcibiskup)
1 zemřel před vysvěcením na biskupa, 2 odstoupil před biskupským vysvěcením, 3 zemřel před zvolením, 4 vysvěcen v Římě na biskupa, svého úřadu se však fakticky nestihl ujmout, neboť zemřel cestou do Prahy