Stefano Conti (28. října 1810 Terst[1] – 27. dubna 1872 Vídeň[2]) byl rakouský politik italské národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady a starosta Terstu.
Biografie
Pocházel ze staré terstské patricijské rodiny. Studoval práva na Padovské univerzitě, Univerzitě ve Štýrském Hradci a Vídeňské univerzitě. Roku 1835 nastoupil do státní služby. Trvale profesně působil v rodném Terstu. Roku 1856 zde byl jmenován radou vrchního zemského soudu. Byl veřejně a politicky aktivní. Orientován byl loajálně k monarchii, ale zároveň patřil do liberálních kruhů místní populace. Během revolučního roku 1848 byl jmenován členem deputace, kterou město Terst vyslalo k nově nastupujícímu císaři Františku Josefovi. Během revoluce byl také ustanoven jedním ze čtyř náčelníků terstské Národní gardy. Zasedal v terstské obecní radě. Po schválení nového systému obecní samosprávy v dubnu 1850 (Statuto municipale) se stal prvním viceprezidentem městské rady. Kvůli pracovnímu zaneprázdnění (zastával i funkci soudce vedoucího okresního soudu) na funkci v městské samosprávě po krátkém čase rezignoval.[1]
Po obnovení ústavní vlády se opět zapojil do politiky. Hned roku 1861 byl zvolen do terstské městské rady, která podle nového ústavního uspořádání fungovala zároveň jako Terstský zemský sněm, a byl krátce poté jednomyslně zvolen za starostu města (oficiálně Podestà di Trieste). Bránil práva svého města a italského národního hnutí. Položil základní kámen k terstskému městskému gymnáziu. Odmítal únorovou ústavu coby příliš centralistickou. V srpnu 1862 byla terstská městská rada rozpuštěna. Conti v následných komunálních volbách nekandidoval, přesto byl spontánně zvolen opět do funkce starosty, ale vládou nebyla jeho volba potvrzena.[1]
Zemský sněm ho roku 1863 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Terst. 17. června 1863 složil slib. Opětovně ho zemský sněm do Říšské rady delegoval roku 1869. Ještě během roku 1869 byl znovu zvolen a 11. prosince 1869 opětovně složil slib. Rezignoval počátkem roku 1870 v rámci hromadného složení mandátů neněmeckých a anticentralistických poslanců coby výraz nesouhlasu se státoprávním směřováním monarchie.[3] V Říšské radě zastupoval zájmy terstských obchodníků.[1]
Uvádí se jako dvorní rada u Nejvyššího soudního a kasačního dvora. Zemřel v dubnu 1872.[2]
Odkazy
Reference