Sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Číny
Sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Číny (čínsky v českém přepisu Čung-kuo Kung-čchan-tang Čung-jang Wej-jüan-chuej Šu-ťi-čchu, pchin-jinem Zhōngguó Gòngchǎndǎng Zhōngyāng Wěiyuánhuì Shūjìchù, znaky 中国共产党中央委员会书记处) je skupinou cca 5–10 členů ústředního výboru Komunistické strany Číny, která je částí užšího vedení Komunistické strany Číny tvořeného ještě politbyrem a stálým výborem politbyra. Sekretariát je výkonným orgánem politbyra a stálého výboru politbyra, je zodpovědný za realizaci rozhodnutí politbyra (resp. stálého výboru), koordinuje jejich provádění a dohlíží nad jejich plněním. V rámci určeném rozhodnutími politbyra řídí rutinní chod strany. Členové sekretariátu mají obvykle zároveň důležité funkce v aparátu strany, případně i ve státní správě.
Nejvyšším orgánem Komunistické strany Číny je její sjezd, od konce 70. let 20. století svolávaný v pětiletých intervalech. Delegáti sjezdu volí ústřední výbor, jako širší vedení strany (19. ústřední výbor zvolený na XIX. sjezdu roku 2017 má 207 členů a 171 kandidátů). Ústřední výbor na svém prvním zasedání na závěr sjezdu volí užší vedení strany – politbyro, ústřední vojenskou komisi a stálý výbor politbyra a schvaluje složení sekretariátu. V praxi je volba členů sekretariátu výsledkem neformálních konzultací ve vedení strany.
V různých dobách byla váha sekretariátu v systému vedoucích orgánů KS Číny různá, od konce 80. let 20. století funguje uspořádání, v němž každodenní politická rozhodnutí provádí stálý výbor politbyra scházející se jednou týdně, sekretariát zajišťuje jejich vykonání a koordinaci, přičemž se oba orgány zodpovídají politbyru, které se schází zhruba jednou měsíčně a schvaluje a určuje zásadnější politická rozhodnutí.[1]
Historie
Poprvé vznikl sekretariát v lednu 1934 prakticky přejmenováním stálého výboru politbyra, jako několikačlenná skupina členů politbyra řídících stranu mezi jeho zasedáními, v podmínkách občanské války zřídkavých. Pojmy „ústřední sekretariát“ a „stálý výbor politbyra“ byly používány střídavě a zaměnitelně.[2][3] 6. zasedání ústředního výboru v září–listopadu 1938 přijalo usnesení o výstavbě a organizaci stranických orgánů, v nichž mimo jiné určilo a zpřesnilo kompetence a pravomoce politbyra a sekretariátu, o stálém výboru politbyra se nezmiňovalo. Nadále se pak pro nejužší vedoucí skupinu uvnitř politbyra nepoužíval termín „stálý výbor politbyra“, označování byli již jen jako „ústřední sekretariát“.[3] Tento stav trval do VII. sjezdu KS Číny roku 1945 (s tím, že během 7. zasedání ústředního výboru v letech 1944–1945 pravomoci sekretariátu a politbyra převzalo pětičlenné předsednictvo zasedání) a i po něm až do VIII. sjezdu KS Číny roku 1956.[3]
Administrativní potřeby politbyra a stálého výboru politbyra/sekretariátu zajišťoval obslužný aparát, kancelář, v čele s generálním sekretářem (mi-šu-čang) ústředního výboru, kterým byl od srpna 1941 Žen Pi-š’. Po jeho smrti v říjnu 1950 úřad generálního sekretáře ÚV převzal Liou Šao-čchi.[3] V dubnu 1954 proběhla reorganizace, během níž se generálním sekretářem ÚV stal Teng Siao-pching a byl povýšen status zástupců generálního sekretáře, když tito s Tengem vytvořili konferenci generálního sekretáře. Zástupci generálního sekretáře se od dubna 1954 stali Li Fu-čchun, Jang Šang-kchun, Tchan Čen-lin, Ma Ming-fang, Sung Žen-čchiung, Liou Lan-tchao, Lin Feng, Li Süe-feng a Chu Čchiao-mu.[3][4]
Na VIII. sjezdu KS Číny byly přijaty nové stanovy, podle nichž bylo nově zvolené vedení strany reorganizováno – ústřední výbor ze svého středu zvolil politbyro, nejužší vedení strany bylo přejmenováno z ústředního sekretariátu na stálý výbor politbyra a reorganizací konference generálního sekretáře vznikl nový orgán, sekretariát, který měl za úkol snížit pracovní zatížení stálého výboru, když převzal realizaci a kontrolu rozhodnutí stálého výboru a politbyra a rozhodování rutinních záležitostí. Sekretariát se skládal z tuctu tajemníků a několika kandidátů sekretariátu, v jeho čele stál Teng Siao-pching s titulem generálního tajemníka (cung-šu-ťi) sekretariátu ÚV KS Číny, resp. generálního tajemníka ústředního sekretariátu KS Číny (Čung-kuo kung-čchan-tang čung-jang šu-ťi-čchu cung-šu-ťi).[3]
Během kulturní revoluce (1966–1976) sekretariát přestal existovat, obnoven byl v únoru 1980.[3] V 80. letech pod vedením tehdejšího generálního tajemníka Chu Jao-panga si přisvojil velký vliv, částečně i na úkor stálého výboru a politbyra, což po odvolání Chu Jao-panga (v lednu 1987) vyústilo v přesnější stanovení kompetenci sekretariátu a posílení kontroly politbyra nad sekretariátem.[1]
V čele sekretariátu stál od února 1980 opět generální tajemník ústředního sekretariátu KS Číny, od XII. sjezdu roku 1982 generální tajemník ÚV KS Číny (Čung-kuo kung-čchan-tang čung-jang wej-jüan-chuej cung-šu-ťi, stojící současně v čele strany), od XIII. sjezdu roku 1987 řízení práce sekretariátu přešlo na nejvýše postaveného z tajemníků, takzvaného prvního či výkonného tajemníka.
Složení sekretariátu
Období 1934–1956 je uvedeno ve Stálý výbor politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny.
IX. sjezdem (duben 1969) byl sekretariát zrušen.
- 11. sekretariát: od února 1980 Chu Jao-pang (generální tajemník sekretariátu), Wan Li, Wang Žen-čung, Fang I, Ku Mu, Sung Žen-čchiung, Jü Čchiou-li, Jang Te-č’, Chu Čchiao-mu, Jao I-lin, Pcheng Čchung a Si Čung-sün (od června 1981)
Odkazy
Poznámky
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Secretariat of the Communist Party of China na anglické Wikipedii.
- ↑ a b LI, Cheng, et al. China's Changing Political Landscape. Washington: Brookings Institution Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-8157-5209-7. S. 66–70. (anglicky)
- ↑ KAMPEN, Thomas. The Zunyi Conference and the rise of Mao Zedong. Intemationales Asienforum. Listopad 1986, roč. 17, čís. 3/4, s. 347–360, na s. 357. [Dále jen Kampen (1986)]. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g 李 [LI], 林 [Lin]. 中共中央書記處組織沿革與功能變遷 [Organizační historie a funkční změny sekretariátu ústředního výboru KS Číny] [online]. People's Daily, 2011-06-01 [cit. 2023-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (čínsky)
- ↑ WU, Guoguang. China's Party Congress: Power, Legitimacy, and Institutional Manipulation. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2015. S. 195. (anglicky)
Externí odkazy
- MILLER, A. L. Xi Jinping and the Party Apparatus. China Leadership Monitor [online]. Hoover Institution, Stanford University, Stanford, CA, 2008-6-17 [cit. 2020-6-21]. Roč. 2008b, čís. 25. Dostupné online. ISSN 1542-4200. (anglicky)
|
|