Sedm dní k řece Rýn
Trvání	1979
Změny území	Sjednovení Německa pod Východním Německem Okupace Rakouska, Dánska, Lucemburska, Belgie a Nizozemí východně od řeky Rýn
Velitelé
Leonid Brežněv Dmitrij Ustinov Nikolaj Ogarkov Col. Gen. Yuri Zarudin Gen. Yevgeni F. Ivanovski Todor Zhivkov Dobri Dzhurov Gustáv Husák Martin Dzúr Erich Honecker Heinz Hoffmann János Kádár Lajos Czinege Edward Gierek Wojciech Jaruzelski Franz Muhri Louis Van Geyt Jørgen Jensen Marcus Bakker Georges Marchais Jimmy Carter Harold Brown David C. Jones SACEUR: Gen. Alexander Haig (Jan–Jul 1979) Gen. B. W. Rogers (Jul 1979–1987) James Callaghan (Jan–May 1979) Margaret Thatcher (May 1979–1990) Valery Giscard d'Estaing Yvon Bourges Paul Vanden Boeynants (Jan–Apr 1979) Wilfried Martens (Apr 1979–1981) José Desmarets Pierre Trudeau (Jan–Jun 1979) Joe Clark (Jun 1979–1980) Anker Jørgensen Poul Søgaard Helmut Schmidt Hans Apel Giulio Andreotti (Jan–Aug 1979) Francesco Cossiga (Aug 1979–1980) Attilio Ruffini Gaston Thorn (Jan–Jul 1979) Pierre Werner (Jul 1979–1984) Émile Krieps Dries van Agt Willem Scholten Odvar Nordli Bülent Ecevit (Jan–Nov 1979) Süleyman Demirel (Nov 1979–1980) Bruno Kreisky Otto Rösch
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sedm dní k řece Rýn (rusky Семь дней до реки Рейн, Sem' dněj do rjeki Rjejn) bylo přísně tajné vojenské simulační cvičení Varšavské smlouvy vyvíjené minimálně od roku 1964.^[1][2] Představovalo vizi sovětského bloku o sedmidenní jaderné válce mezi vojsky NATO a Varšavské smlouvy.^[3][4][5]

V československých ani polských válečných plánech z počátku 50. let nejsou jaderné zbraně ani sovětské jednotky vůbec zmíněny. Plány počítaly víceméně pouze s odražením útoku. Případný protiútok by podle československého plánu končil po pěti dnech nedaleko za hranicemi na řekách Nába a Dunaj. Kromě toho pravděpodobnost útoku byla hodnocena jako velmi nízká. ^[6]

Použití jaderných zbraní se poprvé objevuje v československém plánu schváleném v roce 1956. Preventivní útok s použitím jaderných zbraní s cílem „rozbít soustřeďované síly nepřítele, který se chystá napadnout naše území“ se však měl zatavit u Norimberka. Z československých plánů nelze vyčíst, zda sovětské velení uvažovalo o pokračování útoku dále na západ. Nebezpečí napadení bylo vnímáno jako pravděpodobnější teprve koncem 50. let.^[6]

Plány masivního pozemního útoku s použitím jaderných zbraní s cílem bleskové obsadit celé Německo, Benelux a část Francie se poprvé objevily v roce 1961 v rámci válečné simulace Burja (Bouře). Československý válečný plán z roku 1964 pak konkretizoval, že za použití 131 jaderných náloží má Československý front během 7 až 8 dní dosáhnout jihovýchodní Francie.^[6]

Tento možný scénář třetí světové války zveřejnil polský ministr obrany Radosław Sikorski po vítězství strany Právo a spravedlnost v polských volbách v roce 2005 spolu s tisíci dokumenty Varšavské smlouvy s cílem „odříznout se od komunistické minulosti země“ a „poučit polskou veřejnost o starém režimu.“ ^[3][5][7] Sikorski uvedl, že dokumenty spojené s bývalým režimem budou odtajněny a zveřejněny prostřednictvím Ústavu národní paměti v následujícím roce.^[3][7]

Zveřejněné dokumenty obsahovaly mimo jiné informace o "Operaci Dunaj", invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.^[3][5]

Česká republika^[8] a Maďarsko^[9] odtajnily obdobné dokumenty již v 90. letech. Některé materiály v tomto období odtajnilo i Polsko.^[10][11]

V roce 2000 byl zveřejněn v českém tisku dokument z roku 1964, který popisoval plán působení československé armády v rámci společného útoku armád Varšavské smlouvy.^[1][2] Již tento plán počítá s použitím více než stovky jaderných zbraní jen v rámci cílů československé armády. Naproti tomu srovnatelný polský dokument z roku 1951 je čistě obranný a jaderné zbraně vůbec nezmiňuje.

Scénář války předpokládal, že NATO v přípravě na obsazení východního Německa zahájí jaderný útok na polská města v oblasti údolí řeky Visly a následně na a československá města. Útok měl zabránil velitelům Varšavské smlouvy poslat posily na obranu východního Německa. Plán počítal s tím, že v první fázi zemřou až dva miliony polských civilistů a polské vojsko bude zcela zničeno.^{[12][13][3][5][7]}

Vojenská strategie NATO přitom vůbec nepočítala s útokem, ale pouze s obranou vlastního území, případně s útoky na vojenské objekty s cílem znemožnit nepříteli pokračování ve válce. Do počátku 60. let byla oficiální strategií NATO tzv. masivní odveta, tj. hromadné nasazení jaderných zbraní v reakci na jakýkoli útok ze strany komunistického bloku. Počátkem 60. let byla přijata strategie pružné odvety, kdy jaderné zbraně měly být použity pouze v reakci na jaderný útok, zatímco konvenční útok měl být odražen pouze konvenčními prostředky.^[1]

Sovětský jaderný protiútok by směřoval proti Západnímu Německu, Belgii, Nizozemsku, Dánsku a severní Itálii.^{[12][13][3][5]}

Jaderný protiútok nezahrnoval Francii a Spojené království, pravděpodobně proto, že vlastnily jaderné zbraně a panovala obava z odvetného útoku.^{[12][13][3][5][8][14]} Francie kromě toho nebyla součástí integrovaných struktur NATO.^[3][5]

Některé cíle v Británii, jako letiště Fylingdales, Mildenhall a Lakenheath, měly být napadeny konvenčním způsobem, přestože jaderný úder by byl mnohem účinnější. Sovětské velení se domnívalo, že z těchto letišť by startovaly stíhací bombardéry USAF, především F-111 Aardvark s dlouhým doletem.^[3][5]

Sověti plánovali během konfliktu použít asi 7,5 megatuny jaderných zbraní.^[9] Rakouské hlavní město Vídeň měly zasáhnout dvě 500kilotunové pumy.^[9] Několik vojenských základen v Itálii a města Vicenza, Verona, Padova měly být zasaženy jednotlivými 500kilotunovými bombami.^[9] Maďarská lidová armáda měla obsadit Vídeň.^[8]

Stuttgart, Mnichov a Norimberk v západním Německu měly být zničeny jadernými zbraněmi a poté obsazeny armádami Československa a Maďarska.^[8]

V Dánsku byly prvními jadernými cíli Roskilde - velké město blízko Kodaně - a Esbjerg kvůli velkému přístavu, kudy by mohly proudit posily NATO. Pokud by po dvou počátečních úderech došlo k odporu Dánska, byly by bombardovány další cíle.^[15]

Sovětský svaz plánoval do devátého dne dosáhnout Lyonu a zastavit se až u Pyrenejí.^[8] Československo už tehdy považovalo plán za příliš optimistický a někteří dnešní západní vojenští experti se domnívají, že takový cíl byl nereálný nebo dokonce nedosažitelný.^[8]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Seven Days to the River Rhine na anglické Wikipedii.

• Operace Nemyslitelná
• Třetí světová válka
• Základy geopolitiky
• Ryszard Kukliński