Narodil se v rodině železničáře a vzdělání získával v Sučanech, Martině a v učitelském ústavu v Bánovcích nad Bebravou. Později pokračoval ve vzdělávání při zaměstnání na Pedagogické fakultěUniverzity Komenského v Trnavě, kde získal doktorát z filozofie. Po ukončení studia působil v letech 1941-43 jako učitel v Belé. Jako příslušník 1. čs. armády na Slovensku se aktivně zúčastnil SNP, po jeho potlačení byl internován v zajateckých táborech v Rakousku. V letech 1946-48 pokračoval v učitelské dráze ve Stupavě, kde také vydával dětský časopisOkienko Záhoria, byl dramaturgem školy filmu, později pracovníkem Výzkumného ústavu pedagogického a tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů. V roce 1959 se stal ředitelem vydavatelství Mladé letá a od roku 1964 byl předsedou výboru Slovenského literárního fondu, jehož úkolem bylo podporovat tvůrčí činnost v oblasti původní umělecké a vědecké literatury. Jako jeho ředitel dbal na vyváženou ediční politiku, přičemž po celou dobu svého působení ve vydavatelství vytvářel publikační prostor pro mladou generaci. Jeho přičiněním došlo roku 1968 i k obnovenému vydávání Sluníčka, nejznámějšího meziválečného časopisu pro děti.
Jeho knihy měly velký ohlas doma i v zahraničí. Hojně byly překládány do srbochorvatštiny, bulharštiny, polštiny, ruštiny, maďarštiny a němčiny.
1971 Cena Svazu Slovenská spisovatelů za knihu Pohádky z lesa
Na Čestnou listinu IBBY byly zapsány knihy Pohádky z lesa (1974), Pohádky z ostrova orchidejí (1979).
1980 Cena Svazu Slovenská spisovatelů za knihu Podivuhodné příběhy Adama Brezuľu
1983 Čestné uznání v Ceně Maxima Gorkého za knihu Žalobníček
Tvorba
Čtyřicátá léta
Publikovat začal v 40. letech 20. století v časopisech pro děti Přítel dítek a Sluníčko. Později přispíval do Okénka Záhoří, které sám redigoval. Knižně debutoval roku 1947 prózou Lyžař Martin. V ní i následujících prózách Žofka (1948) a Družina z Dlouhé ulice (1949) navázal na meziválečný model triviální společenské prózy, který přehlížel dobovou sociální realitu a svět dětí stylizoval výhradně ze zábavně-výchovné pozice. V knižní povídce Miško hrdina (1949) tematizoval již společenskou realitu, protifašistický motiv však i tentokrát vyjádřil způsobem tradiční výchovné prózy. Roku 1951 vydal román Exploze, ve kterém v intencích poúnorové interpretace SNP představil dobovému dětskému čtenáři protifašistický odboj. Ve smyslu poúnorových názorů na dětskou literaturu jako prostředku ideologické výchovy mladých generací napsal i romány z učňovského prostředí Tři roky (1951) a První ze dvora (1953).
Padesátá léta
V knize Mistr pästiarskych rukavic (1954) zbeletrizoval život olympijského vítěze Jána Zachary, v literární reportáži Přes šedesát štítů (1956) zpracoval zimní horolezecký přechod Vysokými Tatrami. Ke kvalitnímu reflektování sportovní tematiky dospěl však až na začátku 60. let ve sbírce povídek Smutný Suarez (1962), v níž sportovní téma prezentoval jako prostředek mravní sebaprojekce. Působivé etické podloží je příznačné i pro jeho nejznámější a umělecky nejhodnotnější práci Z myslivecké kapsy (1955). Následující kniha, vědecko-fantastický román se špionážní zápletkou Případ "Tuberlicín" (1957) je návratem k předchozí popisnosti a literátskosti. Standardní úroveň bez metaforického myšlenkového poselství moderního cestopisného žánru, má i cestopisná próza inspirovaná pobytem ve Vietnamské lidové republice Při zakleté řece (1958).
Šedesátá a sedmdesátá léta
Začátkem 60. let – pod vlivem poetiky dětského aspektu – se zaměřil znovu na společenskou prózu ze života dětí (Našel jsem vám kamarády, 1960; Třikrát jsem ujel, 1961; Oktávia jde stovkou, 1964), výchovná koncepce dětské beletristiky mu však nedovolovala propracovat se k objevení autentického dětského světa. Přijatelnější výsledek dosáhl sérií autorských pohádek, později shrnutých do souboru Pohádky z lesa (1971), v nichž se vrátil ke své bytostné tématu, k přírodě. Prostřednictvím analogie mezi světem přírody a světem lidí uvedl v nich čtenáře do koloběhu života, do jeho elementárních etických vztahů.
V 60. letech rozšířil svůj žánrově-tematický rejstřík i o historicko-životopisný román Teď ho soudí nepřátelé (1967). Přes tragický osud rodáka učitele Jiřího Langsfelda zobrazil v něm národní entuziasmus a mravní imperatívnost romantické generace během revolučních let 1848 – 49. Rodný region ho inspiroval i k napsání turčianských pověstí O Blažejovi, co se nebál ( 1975). Po knížkách inspirovaných návštěvou Kuby (Světlo náčelníka Hatueya, 1975; Pohádky z ostrova orchidejí, 1976) na podkladě materiálu, které sesbírali a zpracovali Igor a Dušan Janotovci, napsal sbírku bratislavských pověstí Zvon lumpy (1979), kterou rozmnožil stávající literární adaptace podunajského a bratislavského slovenského folklóru. Kvantitativním rozšířením dobového čtenářského repertoáru byla i kniha Podivuhodné příběhy Adama Brezuľu (1980), v níž se inspiroval tradicí prášilovských příběhů.
Osmdesátá léta
V 80. letech napsal ještě několik knížek pro čtenáře mladšího školního věku, popisný realismus a sklon k didaktičnosti, dva atributy příznačné pro celou jeho tvorbu, mu však nedovolily překročit vlastní limity a dospět k umělecké výpovědi. Román Sen značky Pelé (1987), situovaný do brazilského sociálního a sportovního prostředí, jeho tvorbu definitivně uzavřel. Posmrtně vyšel i výběr z jeho literární publicistiky Dětství tohoto času (1986), který dokumentuje jeho vlastní celoživotní zájem o literární tvorbu pro děti a mládež, jeho manažerské aktivity a různé ediční projekty, které jako dlouholetý ředitel vydavatelství Mladé letá inicioval a podporoval.
