Územní správní jednotka sestává z těchto částí: Rokytnice v Orlických horách – k. ú.Rokytnice v Orlických horách, Dolní Rokytnice v Orlických horách, Horní Rokytnice, Panské Pole (včetně osady Hanička) a Prostřední Rokytnice. Nebeská Rybná (včetně osady Hamernice) – k. ú. Nebeská Rybná.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318, kdy jsou v rámci majetkoprávního sporu zmiňovány v zemských deskách trhová osada Rokytnice a hrad Pěčín. Samotné založení obce nelze z důvodu nedostatku pramenů blíže určit, došlo k němu v důsledku kolonizačních aktivit pánů Rychnovských z Rychnova (větev pánů z Drnholce) v podhůří Orlických hor. Rokytnice byla poté součástí rychnovského panství, z něhož se jako samostatné zboží vyčlenila teprve v roce 1487 v důsledku dělby majetku mezi příslušníky rodu Rychnovských.
Na přelomu 15. a 16. století Rokytnici vlastnila Johanka Rychnovská, která pozvedla hospodářskou úroveň panství a pokoušela se dokonce na levém břehu Divoké Orlice – zřejmě nedaleko Neratova, který existoval již v první čtvrtině 16. století – o průzkumnou důlní činnost. Jako majitelka Rokytnice se Johanka uvádí ještě v roce 1545 při obnoveném vkladu do zemských desk, ale již v roce 1548 její děti panství prodali Janu Lickovi z Rýzmburka, který vlastnil Borohrádek a malý statek Závrší s hrádkem Dřelem. Po Janovi následoval v držení Rokytnice od roku 1553 jeho syn Sigmund. Toto období je poznamenáno vleklým sporem o hranice panství, který trval prakticky celou dobu, kdy Rokytnici vlastnili Lickové. Sigmund Licek z Rýzmburka se více soustředil na rozvoj svého borohrádeckého panství a zřejmě také z tohoto důvodu v roce 1567 rokytnické panství, poněkud odlehlé od jeho hlavní domény, za 4000 kopgrošů českých prodal. Rokytnice byla v trhové smlouvě výslovně uvedena jako městečko a poprvé je zde (jako "ves nová") zmíněna také Horní Rokytnice.
Novým majitelem Rokytnice se stal v roce 1567 Jáchym Maušvic z Armenruh, německý šlechtic původem z Horní Lužice. Po něm následoval jeho syn Kryštof, který nechal po roce 1600 přestavět zdejší tvrz na zámek a vydal pro Rokytnici nový církevní řád, orientovaný lutersky. Maušvicové byli totiž stoupenci Augsburské konfese. Kryštof také nechal v blízkosti zámeckého areálu postavit nový kostel Nejsvětější Trojice, který měl sloužit jako rodová hrobka a zároveň jako protestantský chrám (Kryštof svým poddaným v rámci církevního řádu nařizoval pravidlenou účast na luteránských bohoslužbách). Zřejmě ještě v průběhu stavovského povstání panství opět změnilo majitele, koupil jej Jáchym Ziegler z Kliphausen, který však již v roce 1627 celé panství směnil s Janem Mikulášem z Nostitz za jeho panství Cunewalde v Horní Lužici, odkud Nostitzové podobně jako Maušvicové pocházeli. Ota z Nostitz, syn Jana Mikuláše, se stal zakladatelem rokytnické větve rodu.
Zámek a městečko Rokytnice, kresba Johanna Venuta z roku 1814
Rokytnice poté od roku 1627 až do 20. let 20. století zůstala v držení rodu Nostitzů, jehož stavební i kolonizační aktivity vedly k dalšímu rozvoji města i celého panství. V roce 1852 byla Rokytnice (doposud městečko či městys) povýšena na město, ačkoliv později tento statut na čas ztratila. V roce 1906 byla otevřena místní dráha Doudleby nad Orlicí – Vamberk – Rokytnice. Do města v té době během pobytů v blízké Německé Rybné zajížděl i profesor T. G. Masaryk.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se tehdejší většinové německé obyvatelstvo odmítlo přihlásit k novému státu a začlenilo se do separatistické Provincie Sudetenland. Československé vojsko obsadilo Rokytnici 15. prosince 1918, pouhých 5 dní před příjezdem prezidenta T. G. Masaryka do vlasti. Rozvoj města po roce 1918 byl reprezentován stavbou nového hotelu na náměstí a opravami historických budov (kostel, zámek, Hotel Markrabě) i rozšířením místního průmyslu. Po mnichovské konferenci v září 1938 byla Rokytnice připojena k hitlerovské Třetí říši. Po skončení 2. světové války dochází v Rokytnici i v okolí k velkému úbytku obyvatelstva způsobeném odsunem německého obyvatelstva. Teprve v roce 1971 byl Rokytnici znovu přiznán status města, který po válce nebyl obnoven. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla v Rokytnici umístěna sovětská vojenská posádka, k jejímuž odsunu došlo teprve v roce 1991. Po roce 1989 se město rozvíjí jako turistické středisko a centrum východní části Orlických hor.
Obyvatelstvo
Vývoj počtu obyvatel a domů (podle sčítání lidu)[5][6]
↑Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Díl IV. Abecední přehled obcí a částí obcí. Praha: Český statistický úřad, 2015-12-21. Dostupné online. S. 497.Archivováno 6. 3. 2024 na Wayback Machine.
↑Výsledky sčítání 2021 – otevřená data [online]. [cit. 2024-07-25]. Dostupné online.
Literatura
DRAGOUN, Bohumír et al.: Rokytnice v Orlických horách na starých pohlednicích. Rokitnitz im Adlergebirge auf alten Postkarten. Hlinné 2022
FERENCOVÁ, Hana (red.): Rokytnice v Orlických horách 1318-2018. Rokytnice v Orlických horách 2018.
SMUTNÝ, Bohumír: Materiály k historii sklárny v Rokytnici v Orlických horách. In: Orlické hory a Podorlicko 5 (1973), s. 229‒238.
ŠEBESTA, Zdeněk: Genealogické a heraldické památky v Rokytnici v Orl. horách. In: Heraldika a genealogie 24 (1991), č. 3, s. 141‒150.
ŠTĚPÁNKOVÁ, Miroslava: K otázkám hrdelního práva Rokytnice v Orlických horách. In: Orlické hory a Podorlicko 4 (1971), s. 173‒176.
ŠŮLA, Jaroslav: České osídlení Rokytnice v Orlických horách ve světle svědectví osobních a zeměpisných jmen do roku 1550. In: Český lid 62 (1975), s. 158‒165.
ŠŮLA, Jaroslav: Literatura o Rokytnici v Orlických horách a Rokytnicku. In: Orlické hory a Podorlicko 4 (1971), s. 305‒320.
ŠŮLA, Jaroslav: Odpor poddaných Joachyma Mauschwitze z Armenruh a na Rokytnici. In: Listy Orlického muzea 6 (1971), č. 2, s. 141‒148.
ŠŮLA, Jaroslav: Rokytnice v Orlických horách a Mauschwitzowé von Armenruh. Ústí nad Orlicí 2010.
.jpg)
.jpg)
