V únoru 1943 objednala italská vláda nultou sérii v počtu 18 kusů a následných 750 kusů, ale v situaci, kdy to již bylo nereálné. Druhý prototyp (MM495) původně s motorem RA-1050RC-58 Tifone, zkoušený od jara 1943 Němci, dosáhl rychlosti 720 km/h a přelétl do Rumunska, kde byl včleněn do protiletecké obrany naftových polí v oblasti Ploješti.
Vlastní dodávky RE.2005 začaly v květnu 1943 s licenčními motory Fiat RA.1050 RC-58 s vrtulí Piaggio P-6001 o výkonu 1 475 k.
Ke dni italské kapitulace byly dodány dva prototypy a 29 letounů nulté série, z nichž některé převzala 22. stíhací skupina se základnou v oblasti Neapol-Capodichino. Úkolem jednotky byla obrana hlavního města a okolí. Po kapitulaci Itálie byly vyrobené kusy zabaveny Němci, přičemž letouny sériových čísel MM096100-04 a MM096106-11 sloužily u jednotek protivzdušné obrany Berlína. Po válce měl být údajně jeden Sagittario ukořistěn USA[2], kde se měl zúčastnit roku 1946 letecké přehlídky v Clevelandu, ale některé zdroje výskyt letounu a jeho testování rozporují.[1]
Zachované letouny
Zachovaný trup letounu Reggiane Re.2005 v italském muzeu.
Část letounu je součástí sbírek leteckého muzea Gianni Caproniho v italském Trentu.
.png)
