Závazné mezinárodní smlouvy mají povahu ústavních dokumentů a jsou nadřazeny vnitrostátnímu právu. Proto se u nich obvykle vyžaduje kromě běžného podpisu předsedy vlády či ministra při uzavírání dohody ještě další krok, totiž ratifikace. Smysl je v tom, aby platnost smlouvy nezávisela na politické situaci, jak ji vyjadřuje okamžité složení vlády. Je však samozřejmé, že podpis mezinárodní smlouvy příslušné vládní činitele zavazuje, aby ratifikaci v rámci svých možností podporovali. Formu ratifikace určují ústavy.
Pokud stát přistupuje k již platné smlouvě jako další smluvní strana, hovoří se o přistoupení nebo ratihabitaci (z latinskéhopro ratum habeo, považuji za platné).[1][2]
Ratifikace v České republice
V České republice se ratifikačního procesu účastní Parlament České republiky, který s ratifikací vyslovuje na základě článku 10 a článku 10a Ústavy souhlas, přičemž u mezinárodních smluv:
u dalších věcí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu,
je třeba podle článku 49 Ústavy souhlasu obou komor parlamentu. Ratifikace mezinárodních smluv je pak na základě článku 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ukončena podpisem prezidenta republiky.
Na ratifikaci se může případně podílet i institut lidového hlasování (referendum). Tak tomu bylo při ratifikaci smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v červnu 2003, kdy pro ni v referendu hlasovalo 77,33 % voličů, volební účast byla 55,21 %.[3]
V jiných státech
V USA ratifikuje mezinárodní smlouvy prezident se souhlasem Senátu přijatého dvoutřetinovou většinou a ve Velké Británii vláda jménem krále. V Německu smlouvy ratifikuje prezident.[4]
