Nové hranice způsobily hlavně v dopravě kritickou situaci. Kromě přerušení dopravy v oblasti západu Slovenska došlo k rozdělení železniční sítě hlavně ve východní části země Slovenské, kde Košice, regionálně nejvýznamnější město, připadly Maďarsku. Situace na Podkarpatské Rusi byla ještě horší, neboť Maďaři získali Užhorod i Mukačevo. Kvůli napjatým vztahům mezi Československem a Maďarskem byl provoz drážní dopravy komplikovaný a tak muselo být rozhodnuto o budování tratí nových.[2] Kromě dopravních omezení však došlo i k ekonomickým a jiným ztrátám. Odstoupením Košic přišla země Slovenská o druhé největší město, rovněž ztratila zemědělsky cenné oblasti jižního Slovenska, hlavně Žitný ostrov. Maďarské království sice podle textu smlouvy mělo zajistit československé vládě odstranění všech komplikací, které odtržení území způsobilo, vztahy však dobré nebyly a těžkosti přetrvávaly. Hranice stanovené Vídeňskou arbitráží přetrvávaly až do konce druhé světové války a byly i jižní hranicí Slovenského státu před obnovením Československa v hranicích předmnichovských.
Druhá vídeňská arbitráž
Druhá vídeňská arbitráž se konala o dva roky později. Zajistila podobným způsobem rozšíření území Maďarska na úkor Rumunska o Severní Transylvánii – centrální část Rumunska, osídlenou především maďarskou menšinou. Podobně jako v případě první vídeňské arbitráže, i zde byly oblasti s maďarskou menšinou Rumunsku po skončení války navráceny.