Pravidelná zpověď či častá zpověď je duchovní praxe mnoha křesťanů, zejména katolíků, luteránů a anglikánů, kteří často a často přistupují ke svátosti smíření, aby rostli ve svatosti.[1]
Doporučená frekvence, která vychází z učení minulých papežů a kanonického práva, je jednou měsíčně až jednou týdně.[2]
Podle Pia XII. byla tato praxe „zavedena do církve z vnuknutí Ducha svatého“. Vyznání každodenních vin je podle Katechismu katolické církve 1458 „církví naléhavě doporučováno“.[3]Pavel VI. řekl, že častá zpověď má „velkou hodnotu“. Podle studie R.D. Salvadora M. Ferigleho o církevním právu a učení „častá zpověď, kdykoli je to možné, bude obvykle znamenat zpověď jednou za měsíc až jednou za týden.“[2]
Katolická církev učí, že každý člověk je povolán ke svatosti, protože byl stvořen, aby miloval Boha a sloužil mu, což je nejvyšší zdroj lidského štěstí. Za tímto účelem Bůh udělil svátosti jako Boží prostředek, který každému člověku dává božský život.
Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, církev ji přesto naléhavě doporučuje. Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat svědomí, bojovat proti nezřízeným náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha. Tím, že častěji přijímáme prostřednictvím této svátosti dar Otcova milosrdenství, jsme vedeni k tomu, abychom byli milosrdní jako on.[3]
„Bude také dobré připomenout, že pro vyváženou duchovní a pastorační orientaci v tomto ohledu je třeba nadále přikládat velký význam tomu, aby se věřící učili využívat svátost pokání také jen za všední hříchy, jak to potvrzuje staletá tradice a praxe nauky.“
„Ačkoli církev ví a učí, že všední hříchy se odpouštějí i jinými způsoby – například skutky lítosti, skutky lásky, modlitbou, kajícími obřady – nepřestává všem připomínat zvláštní užitečnost svátostného okamžiku i pro tyto hříchy. Časté užívání svátosti, k němuž se některé kategorie věřících skutečně upínají, posiluje vědomí, že i drobné hříchy urážejí Boha a škodí církvi, Kristovu tělu. Její slavení se pak pro věřící stává ,příležitostí a podnětem k tomu, aby se více přizpůsobili Kristu a stali se poslušnějšími hlasu Duchaʻ. Především je třeba zdůraznit, že milost náležející svátostnému slavení má velkou ozdravnou moc a pomáhá odstranit samotné kořeny hříchu.“ (32; citace Ordo Paenitentiae, 17)[4]
Doporučená frekvence
Podle Salvadora M. Ferigleho: „Pro ty, kteří se upřímně snaží využít možnosti časté zpovědi k duchovnímu růstu, je častá zpověď obvykle spojena s tím, že mají stálého zpovědníka. Zpovědník bude nejlépe kvalifikovanou osobou, která navrhne frekvenci vhodnou pro duchovní rozvoj a fyzické a i morální možnosti kajícníka. V těchto poměrně širokých mezích flexibility a při hledání obecného pravidla zdravého rozumu můžeme odkázat na [Generální audienci Pavla VI.], která hovoří o „častém přijímání svátosti pokání, tedy dvakrát měsíčně“. Předchozí právní předpisy, které určovaly pravidelné intervaly pro zpověď, hovořily o zpovědi jednou týdně. Lze tedy obecně říci, že pokud je to možné, častá zpověď bude obvykle znamenat zpověď jednou za měsíc až jednou za týden.“[2]
