Pomerančovník hořký (Citrus × aurantium) je stálezelený, trnitý, subtropický strom dorůstající téměř do výše 10 m. Je považován za přirozeného křížence mezi mandarinkou obecnou (Citrus reticulata) a pomelem (Citrus maxima), od kterého si odnesl výrazně hořkou chuť plodů. Jeho místo vzniku nelze přesně vystopovat a proto bývá za původní oblast považována jihovýchodní Asie nebo sever indického subkontinentu.[1][2]
Pomerančovníku hořkému se nejlépe daří v subtropickém, téměř tropickém podnebí, přesto bez újmy přežije krátkodobý pokles teploty pod bod mrazu. V tropech se pěstuje v nadmořské výšce nad 500 m. Prosperuje hlavně ve výživné, hlinité až jílovité, dobře odvodněné půdě s vysokou hladinou podzemní vody. Snáší i slabě zasolený substrát, ne však dlouho trvající sucho a silný vítr.[1][3][4]
Popis
Květ
Stálezelený strom, dorůstající do výše až 10 m s hustou, kompaktní korunou. Jeho větve se šedohnědou kůrou jsou porostlé silnými trny dlouhými 5 až 8 cm a střídavými, kožovitými, na svrchní straně tmavé zelenými listy o délce 7 až 10 cm s křídlatými, 3 cm dlouhými řapíky. Čepele listů jsou vejčité až eliptické, u báze klínovité, po obvodě jemně zubaté a na vrcholu špičaté, na povrchu jsou pokryté drobnými žlázkami vylučující aromatické silice.
Z paždí listů nebo na konci větví vyrůstají samostatně nebo v malých vrcholících až 4 cm velké, voňavé květy. Mívají nejčastěji pět kališních a pět bílých korunních, poměrně pevných, úzkých, od sebe oddělených lístků obklopujících až 24 tyčinek se žlutými prašníky. Téměř z 90 % jsou květy oboupohlavné, ve zbytku samčí. Objevují se od května do června a jsou opylovány létajícím hmyzem, případně apomikticky.
Plod je tzv. hesperidium, specifický druh bobule, mající tvar kulovitý, mírně zploštělý či podlouhle oválný. Mívá ve zralosti v průměru 8 cm a drsnou, hořkou slupku jasně červeně oranžové barvy s mnoha olejovými žlázkami. Uvnitř plodu je 10 až 12 segmentů s hořkými blanitými stěnami obsahují silně kyselou dužinu s několika semeny. Střed zralého plodu bývá dutý.[1][3][4][5][6]
Rozmnožování
Dobře se množí ze semen, která jsou často polyembrionální a z jednoho semene vyklíčí dvě i více geneticky identických sazenic. Klíčí během dvou až třech týdnů při teplotě 15 °C a po jednom nebo nejpozději dvou létech by měly být semenáče vysázeny na trvalé stanoviště, starší rostliny nesnášejí přesazování. Nároky na další péči mají malé.
Nově vyšlechtěnéodrůdy začínají kvést ve třech létech a do plné plodnosti se dostávají asi v osmi. Ekonomická životnost stromu bývá 25 až 30 let; existují stromy staré i několik století.[3][6]
Význam
Plody pomerančovníku hořkého jsou natolik kyselé, že se téměř nedají přímo konzumovat. V syrovém stavu se pojídají jen okrajově, např. v Mexiku se posolí a pomažou pastou z pálivých papriček. Hlavní jejich využití je pro výrobu marmelády. Místně je šťáva používána na ochucení ryb nebo se používá při pečení masa. Ze slupek nezralého ovoce se lisuje olej sloužící k ochucení cukrovinek, zmrzliny, želatiny, nealkoholických nápojů i likérů a k dodání vůně kosmetickým produktům. Mladé plody o velikosti třešně jsou zdrojem „petitgrainového oleje“ používaného při nervovém stresu, vyčerpání, nespavosti a k uklidnění mysli, bývá též součásti pravé kolínské vody. Z okvětí se destiluje „neroliová silice“ používána v kosmetice a aromaterapií (z 1 tuny lístků asi 1 litr oleje).
Nezralé slupky obsahují až 14 %, kdežto zralé jen do 3 %, neohesperidinu, látky z níž se po chemické úpravě stane „Neohesperidin DC“, jinak též E 959, sladidlo 20krát sladší než sacharin, které u potravin snižuje pocit hořkosti. Používá se v pekařských výrobcích, cereáliích, žvýkačkách, ovocných zmrzlinách, želé, nápojích, instantní kávě, džemech, sýrech, vaječných, mléčných i rybích výrobcích, atd.[7]
Dřevo stromu má bělavou až světle žlutou barvu, jemné zrno a je velmi tvrdé. Je ceněno pro truhlářské a soustružnické práce, vyrábějí se z něj např. baseballové pálky.
Semenáče pomerančovníku hořkého se hojně používaly jako podnože pro pomerančovník čínský, stromy pak byly odolnější vůči nemocem a otužilejší proti chladu. Nyní se od toho upouští, neboť tyto podnože bývají infikovány a mohou dále šířit zhoubné virové onemocněnítristézu.[3][4][6]
↑HASSLER, Markus. Catalogue of Life: Citrus aurantium [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2017 [cit. 2017-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-31. (anglicky)
↑ abcdeMORTON, Julia F. Fruits of Warm Climates: Citrus aurantium [online]. Purdue University, West Lafayette, IN, USA, rev. 1987 [cit. 2017-12-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcPlants For a Future: Citrus aurantium [online]. Plants For a Future, Dawlish, Devon, UK [cit. 2017-12-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑UD-DIN, Hassan; GHAZANFAR, Shahina A. Flora of China: Citrus aurantium [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2017-12-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcView crop: Citrus aurantium [online]. FAO - Food and Agriculture Organization of the UN [cit. 2017-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-14. (anglicky)
