Plzák španělský (Arion vulgaris) je plž z čeledi plzákovitých pocházející ze severní části Pyrenejského poloostrova, západní Francie a jižní Anglie. Rostlinným materiálem a odpady byl od roku 1955 zavlečen do velké části Evropy a od roku 1998 také do USA.[2] V novém areálu je to velice nepříjemný invazní druhškodlivého plže, který vytlačuje původní druhy plzáků a páchá obrovské škody v zemědělství.
Vzhled
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm a jeho zbarvení se nachází někde mezi oranžovou a hnědou. Hmotnost se pohybuje mezi 3 a 27 g.[zdroj?] Dosti se podobá plzáku lesnímu, který je ovšem v průměru světlejší a dorůstá větší velikosti. Výrazný rozdíl mezi oběma druhy se objevuje ve zbarvení mladých jedinců – zatímco u plzáka lesního jsou tito jednobarevní (bílí či nažloutlí), malí plzáci španělští jsou pestře zabarveni v odstínech žluti až hnědi se dvěma světlými pruhy na zádech.
Historie invaze
Původní areál plzáka španělského zahrnuje severní část Pyrenejského poloostrova, západní Francii a jižní Anglii. Invaze druhu započala v 50. letech 20. století. Za její příčinu lze považovat zvýšenou míru převozu sazenic a jiných zemědělských materiálů, se kterými se plzák mohl začít rozšiřovat. Nejdříve se objevil ve Švýcarsku (1955), následovalo rozšíření do Německa, Itálie a Rakouska a poté již se proces změnil v masivní invazi napříč celou Evropou. V roce 1998 byl potvrzen výskyt i v Severní Americe. Přemnožení značného rozsahu, která už nelze brát jako lokální a jež jsou doprovázena rozsáhlými ekonomickými škodami, se v současné době objevují ve Skandinávii, Beneluxu a na severu Německa.
V České republice se plzák španělský poprvé objevil v roce 1991,[3] od té doby se úspěšně šíří zejména v zemědělské a kulturní krajině, kde opakovaně dochází k jeho zatím jen lokálním přemnožením. Výskyt byl však doložen i na stanovištích jen minimálně narušených lidskou činností.
Jakožto jeden ze zásadních důvodů dosavadní úspěšnosti tohoto druhu lze uvést nedostatek přirozených nepřátel a parazitů, kteří se s ním doposud nestihli na nová působiště rozšířit. Parazité, běžně napadající zástupce rodu plzák vyskytující se v České republice už dlouhou dobu, nejsou z neznámých důvodů v případě plzáka španělského příliš úspěšní.
Rozšíření
Původní: Pyrenejský poloostrov (severní část), západní Francie, jižní Anglie.
Plzák španělský s oblibou vyhledává kulturní plochy. Skrývá se na vlhkých stinných stanovištích, kde klade vajíčka a čeká na vhodné podmínky. Po deštích tato skrytá stanoviště opouští a proniká i na volné prostranství. S oblibou požírá různé komodity pěstované zahrádkáři či zemědělci – zejména salát, zelí, řepku atd. Dospělý jedinec zkonzumuje za sezónu až 1 kilogram rostlinné hmoty.[5]
Rozmnožování
Plzák španělský je jako všichni plicnatí plži hermafrodit. Při kopulaci se oba jedinci vzájemně oplodní a oba pak kladou vajíčka. K tomuto dochází (v podmínkách České republiky) jednou do roka, a to koncem června. Vajíčka jsou kladena od poloviny srpna do konce září (je-li nástup zimy opožděn, pak se může období snůšky protáhnout až do půli prosince), přičemž jeden plzák je schopen naklást až 230 vajíček.[zdroj?] Mladí jedinci se líhnou nejdříve po 38 dnech,[zdroj?] při nízkých teplotách se vývoj prodlužuje. V případě pozdně kladených vajíček dochází k jejich přezimování a vylíhnutí na jaře.
Boj proti invazi
Sběr jedinců (na menších pozemcích), odstranění přirozených úkrytů a případné kladení pastí (nutno pravidelně vybírat). Sesbíranými jedinci je možno přikrmovat kachny nebo prasata. Plzáky aktivně vyhledávají kachny plemena indický běžec, které jsou především masožravé a v Asii se využívají k likvidaci škůdců na rýžových polích. Dále jsou možné chemické moluskocidy: postřiky (methiocarb) či otrávené návnady (metaldehyd). Druhá varianta má tu výhodu, že je selektivnější. Jako prostředky biologického boje lze použít hlístice (Phasmarhabditis hermaphrodita, nutno aplikovat v době líhnutí) či larvy druhu Tetanocera elata. Vajíčka spolehlivě likviduje dravý plž skelnatka drnová (Oxychilus cellarius).
K větší či menší regulaci tohoto druhu by mohlo přispět i množství původních predátorů, v jejichž jídelníčku se vyskytují domácí druhy rodu Arion. Z plazů je to především slepýš křehký, z žab ropucha obecná, zelená, i krátkonohá, skokani, dále střevlíci, slimák největší (Limax maximus), který příležitostně konzumuje menší plže, ježek (oba druhy vyskytující se v České republice), kos černý apod. Zásadním problémem biologického boje je absence nebo nedostatek úkrytů pro jmenované predátory v kulturní krajině dneška.
Žádoucí je likvidovat úkryty plzáků, ovšem snažení nemusí být úspěšné, protože plzák španělský je schopen vměstnat se do neuvěřitelně úzkých štěrbin a přečkat sucho ve dne v prasklině v půdě; pochází totiž z jižních oblastí, kde se po miliony let adaptoval na sucho.
Odkazy
Reference
↑The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
↑ Jak se zbavit slimáků. ČESKÉSTAVBY.cz [online]. [cit. 2020-08-07]. Dostupné online.
Literatura
BALASHOV, Igor. Case 3685 – Arion vulgaris Moquin-Tandon, 1855 (Gastropoda, Stylommatophora, Arionidae): proposed validation of the specific name as available. The Bulletin of Zoological Nomenclature. 31 May 2018, roč. 75, čís. 1, s. 12–15. Dostupné online [cit. 2018-09-26]. ISSN0007-5167. DOI10.21805/bzn.v75.a006. (anglicky)
HORSÁK, Michal a DVOŘÁK, Libor. Plzák španělský (Arion lusitanicus) – nejzávažnější škůdce mezi měkkýši. Zpravodaj [Agroeko Žamberk] [online]. 2002, roč. 10, č. 20 (17. 12. 2002). Dostupné z: http://mollusca.sav.sk/malacology/Dvorak/lusitanicus2002.htm