Narodil se v rodině lékaře Ferdinanda Karvaše a akademické malířky Karoly Skutecké-Karvašové. Vzdělání získával v Banské Bystrici (gymnázium, 1930–1938), později začal studovat v Praze na ČVUT a současně na uměleckoprůmyslové škole (1938–1939), ale studium dokončil na Filozofické fakultě Univerzity Komenského (tehdy s názvem Slovenská univerzita) v Bratislavě (1945–1947).
Rodný dům Petra Karvaša na Horní ulici 55 v Banské Bystrici
Pracovat začal již v roce 1939 a vystřídal několik zaměstnání – od práce ve stavební firmě až po práci v Neografii v Martině. Během 2. světové války byl rasově pronásledován a internován v pracovním táboře, během Slovenského národního povstání pracoval v Svobodném slovenském vysílači a publikoval v povstaleckém tisku.
Po skončení války 1945–1948 dramaturg Československého rozhlasu, lektor a dramaturg Nové scény a SND v Bratislavě, 1949–1950 kulturní atašé na československé ambasádě v Bukurešti, později pracoval na pověřenectvu školství (přednosta divadelního oddělení), byl redaktorem Kulturního života a také tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů. V letech 1968–1974 byl docentem divadelní vědy, po roce 1974 vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu kultury v Bratislavě, od roku 1980 v důchodu.
K jeho životu se vrací i dokumentární film natočený v roce 2002 (Slovenská televize, cyklus Osobnosti náboženského života, scénář Slavomíra Očenášová-Štrbová, režie Fedor Bartko).
Tvorba
Jeden z nejvýznamnějších a plodných slovenských prozaiků a dramatiků 20. století, věnoval se i divadelní vědě a publicistice, v období normalizace perzekvován a diskriminován.
Literární činný byl od roku 1937, kdy začal publikovat své první díla v Studentském časopise, ve Svojeti a Mladé kultuře. Zejména během války publikoval pod několika pseudonymy, první kniha mu vyšla až po skončení války (soubor reportáží a rysů Most, 1945).
Autor realisticky koncipovaných psychologických novel, historicko-sociálních románů, napsal sbírky cestopisných reportáží a rysů, kritický pohled na souvěkou socialistickou společnost rezonoval v humoristický-satirických souborech povídek. V úsměvném tónu se nesly i sbírky humoresek, jakož i autobiograficky laděná kniha dětských zážitků. Po nucené literární odmlce se představil povstaleckým románem a morálku povstalecké generace analyzoval v autobiografické novele, vrátil se i k satirickému žánru v krátkých prózách a v závěrečném tvůrčím období navázal na humoristicko-satirické prózy. Těžiště jeho tvůrčích aktivit bylo v dramatické tvorbě, byl plodný autor rozhlasových a divadelních her. Podnětné práce vydal i v oblasti divadelní vědy a teorie. Dramaturgicky, režijně a scenáristicky spolupracoval zejména s televizí, která uvedla několik jeho her, inscenací a filmů. Jeho prózy a dramatu vyšly v četných překladech. V teatrologických dílech vycházel ze strukturalismu.
