Pavol Majling
Poslanec Národního shromáždění ČSR a Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci: 1954 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 1969 – 1971
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci: 1960 – 1964
Pověřenec financí
Ve funkci: březen 1953 – srpen 1954
Předchůdce	Jozef Hojč
Nástupce	Ján Marko
Pověřenec - předs. Slov. plánovacího úř.
Ve funkci: srpen 1954 – červen 1961
Předchůdce	Július Bránik
Nástupce	Michal Sabolčík
1. místopředseda Sboru pověřenců
Ve funkci: srpen 1956 – červenec 1960
Čs. ministr bez portfeje
Ve funkci: 1960 – 1961
Ministr - předseda Ústředního úřadu státní kontroly a statistiky
Ve funkci: 1961 – 1967
Předchůdce	Josef Krosnář
Stranická příslušnost
Členství	KSS (KSČ)
Narození	13. června 1911 Banská Bystrica-Rudlová Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	15. února 1984 (ve věku 72 let) Bratislava Československo Československo
Profese	politik a statistik
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Pavol Majling (13. června 1911 Banská Bystrica-Rudlová – 15. února 1984 Bratislava^[1]) byl slovenský a československý politik Komunistické strany Slovenska, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR, Národního shromáždění ČSSR Slovenské národní rady a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, diplomat a ministr vlád Československa. V roce 1968 představitel kolaborační prosovětské ultralevice v KSČ, později odstraněn z funkcí.

Vystudoval obchodní akademii v Banské Bystrici, v letech 1930–1948 v tomto městě pracoval v městské spořitelně. V roce 1948 byl ředitelem Okresní spořitelny a záložny v Banské Bystrici. Za druhé světové války se podílel na odboji a byl účastníkem Slovenského národního povstání, přičemž působil jako pobočník velitele partyzánských jednotek v Banské Bystrici.^[2]

Po druhé světové válce se angažoval politicky a zastával vedoucí pozice ve slovenské i československé komunistické straně. V letech 1946–1962 se uvádí jako člen Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, přičemž v tomto období zastával navíc i posty člena revizní komise KSS nebo člena byra ÚV KSS.^[3] X. sjezd KSČ ho také zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ ho zvolil členem ÚV KSČ.^[4]

K roku 1954 se profesně uvádí jako pověřenec a předseda Slovenského plánovacího úřadu.^[5] V období březen 1953 – srpen 1954 zastával post pověřence financí v 10. Sboru pověřenců, od srpna 1954 v něm přešel na pozici pověřence – předsedy Slovenského úřadu plánovacího. Funkci pověřence a předsedy Slovenského plánovacího úřadu si uchoval i v 11. Sboru pověřenců a ve 12. Sboru pověřenců, ve kterém navíc zastával funkci 1. místopředsedy Sboru pověřenců. I po zrušení Snoru pověřenců coby kolektivního orgánu byl do září 1961 místopředsedou SNR a předsedou Slovenské plánovací komise.^[6]

V roce 1956 se podílel na projednávání mírných změn kompetencí Sboru pověřenců a SNR v souvislosti s jistým politickým uvolněním.^[7]

Byl členem vlád Československa. V třetí vládě Viliama Širokého byl v letech 1960–1961 ministrem bez portfeje a pak v letech 1961–1963 Ministr – předseda Ústředního úřadu státní kontroly a statistiky (tedy fakticky předseda Státního statistického úřadu). Tuto funkci pak zastával až do roku 1967 i v následující vládě Jozefa Lenárta. Podílel se na koncepci poválečné industrializace Slovenska. Působil i v diplomacii jako československý velvyslanec v Bulharsku a Řecku. Zasedal v předsednictvu Slovenské národní rady.^[2]

Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Slovenské národní rady.^[8] Opětovně byl do SNR zvolen ve volbách roku 1960.^[9] Zároveň byl ve volbách roku 1954 zvolen do Národního shromáždění za KSS ve volebním obvodu Malacky-Bratislava-okolí. Mandát získal i ve volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR za Středoslovenský kraj, podílel se na přípravě nové ústavy z roku 1960) a volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.^[10][11][12]

Jeho kariéra pokračovala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za nastupující normalizace. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 za KSS do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Zvolen). V parlamentu setrval do konce jeho funkčního období, tedy do voleb v roce 1971.^[13]

Patřil, jako jeden z mála Slováků, k okruhu kolaborační konzervativní ultralevice – takzvaná Levá fronta. Tato skupina se profilovala ještě radikálněji na obhajobu konzervativního pojetí socialistické společnosti než Vasil Biľak, který sám Majlinga nesnášel (jak uvádí historik Jan Rychlík). V srpnu 1968 odmítl coby československý velvyslanec v Sofii splnit pokyn československé vlády, aby bulharským úřadům předal formální protest proti okupaci. Když po nástupu normalizace získal za odměnu post velvyslance ČSSR v Řecku. Biľak ale v roce 1970 zařídil jeho odvolání. Bylo proti němu vzneseno obvinění ze spolupráce s francouzskou tajnou službou a Majling byl roku 1974 vyloučen z KSČ. Obvinění se neprokázalo, nicméně bývalý vlivný politik skončil jako penzista.^[14]

• Pavol Majling v parlamentu