Doklady o vzdělání výtvarníka, Výstava Stokrát Hlava, Sklářské muzeum, Nový Bor, 2024
Po absolvování vysoké školy navrhoval i plakáty a věnoval se grafickému designu v rámci spolupráce s Armádním výtvarným studiem.[2] V tomto raném období vytvořil jediný grafický návrh poštovní známky. Známka byla vyryta v rámci emise „Den československé armády“ v roce 1953. V letech 1957–1958 spolupracoval s pražským Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a keramiky.[3] Věnoval se vývoji řezaného skla.[1] Jeho vázu s figurálním motivem darovala československá vláda belgickému králi při příležitosti světové výstavy Expo 58.[4]
Fotografie z výstavy „Stokrát Hlava“, Sklářské muzeum, Nový Bor, 2024
Při příležitosti stého výročí narození uspořádalo novoborské Sklářské muzeum výstavu, která představila průřez jeho profesním životem. Umělecké předměty zapůjčila rodina a také sběratel Zdeněk Parma, který má největší sbírku umělcova díla na světě.[1]
Tvorba
Již v padesátých letech dvacátého století jej proslavily masivní vázy z vrstveného skla tvarované brusem. V té době spolupracoval s Adolfem Maturou. Další desetiletí věnoval tvarování žhavého skla. Současně se zabýval technikou barevného skla foukaného do formy „nožové“ nebo „drátěné“.[6]
Řadí se k prvním českým výtvarníkům, kteří se svými návrhy podíleli na průmyslové velkovýrobě užitkového skla. Zajímal se o zahraniční trendy a novinky, které aplikoval do průmyslové výroby. V druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století navrhoval stolní nápojové sklo. Jako příklad lze uvést nápojovéskleniceGina (Nancy, Isabelle), které se vyrábějí již půl století.[1] Řadu dalších návrhů realizovaly české sklárny například v Harrachově, Včelničce nebo také Moser. Oblíbené byly počátkem druhé poloviny dvacátého století průmyslově vyráběné i tzv. „kapky“ – vázy pro jednu květinu. Ty vznikly z původně exkluzivních broušených váz vystavovaných v zahraničí na přehlídkách československého skla.[7]
Jeho umělecký záběr byl široký. Navrhoval skleněné objekty, například osvětlovací objekt (kombinace skla a kovu) pro pražskou Novou scénu Národního divadla nebo dekorativní prvky pro interiéryStavovského divadla. Pro muzeum skla v japonském městě Koganezaki vytvořil v roce 1997 monumentální sochu „lotosový květ“.[4]
Současně se věnoval i volné tvorbě. V posledních dvaceti letech tvorby, po roce 1985 se zabýval skleněnými plastikami. Většina plastik z broušeného a lepeného skla pochází z tohoto období. Vznikly objekty jako Květ, Motýl nebo Duha. Ateliérovou tvorbou se proslavil především v Japonsku a USA.[1]
