Oblasti dnešního Česka, osídlené podle rakouského sčítání lidu v roce 1910 převážně německojazyčným obyvatelstvem (národnost se určovala dle tzv. obcovací řeči).
Obsazení Sudet v roce 1918–1919 též obsazení pohraničí v roce 1918–1919 je označení obsazení Sudetčeskými vojenskými jednotkami v listopadu a prosinci1918.[1] Systematicky započalo kolem poloviny listopadu 1918 a skončilo obsazením posledních míst v pohraničí počátkem ledna 1919. Jednalo se de facto o občanskou válku malého rozsahu mezi Čechy a Němci.
Po skončení první světové válkyNěmci žijící na území českých zemí požadovali rozdělení těchto zemí podle etnického hlediska a připojení území s německým osídlením k německému Rakousku, resp. Německé říši.[2]Češi chtěli, aby se české země jako celek staly součástí Československa a česko-německé vztahy na území těchto zemí byly řešeny jako vnitrostátní otázka.[2]
21. října němečtí poslanci z českých zemí dopředu odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a takto vzniklou německou část připojit k německému Rakousku.[2]28. října 1918 Češi vyhlásili Československo. O dva dny později, 30. října 1918, Němci vyhlásili tzv. Německé Rakousko. Součástí Německého Rakouska měly být i čtyři sudetoněmecké provincie Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren), tři exklávyBrno, Jihlava a Olomouc a měla být neutralizována Ostravská pánev.[1]
V nárokovaných oblastech formálně převzaly výkonnou moc národní orgány – československé revolučním aktem, německé z rukou císaře dne 31. října 1918.[2]11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo do Berlína přání připojit se k Německu,[3] a den nato, 12. listopadu 1918, vyhlásilo své připojení k Německu.[2] Návrhy české strany (německý ministr-krajan, tři převážně samosprávné německé župy, němčina jako druhý jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika, atp.) Němci odmítli.[1]
Průběh obsazení
Česká reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat bez pohraničí českých zemí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa.[3] Rozhodla se proto pro vojenské obsazení nárokovaného území.
Přísaha Slovácké brigády v Hodoníně, 17. listopadu 1918
K největším bojům došlo při obsazování Mostu, třídenní pouliční boje (27.-29. 11.) ukončilo až nasazení dvou československých děl. V provincii Deutsch-Böhmen se bojovalo i na dalších místech, již 14. 11. došlo k přestřelce u Šimonovic, 21. 11. u Postoloprt, 25. a 29. 11. se bojovalo o nádraží v Louce u Litvínova, a 26. 11. o železniční stanice Blatno a Hoštka. Boje o Most se staly odstrašujícím příkladem, takže v dalších dnech již docházelo k odporu minimálně. Obsazování bylo přesto vedeno jako regulérní vojenská operace. Dne 11. 12. byl přepadem dobyt Tanvald, obsazen Jablonec nad Nisou a vrchol Ještědu, čímž byla ustanovena ještědská fronta proti Liberci - hlavnímu městu provincie. Ten byl obsazen bez boje 15. 12. za asistence čs. obrněného vlaku. Cheb se vzdal až 16. 12. po výhrůžce, že jinak dojde k jeho dělostřeleckému ostřelování. Jedno u posledních míst, Kraslice, bylo obsazeno až 7. 1. 1919. Za zmínku stojí fakt, že když bylo 17. 11. obsazeno Meziměstí, vyhnali Češi z železniční stanice říšskoněmeckou ostrahu nádraží (Bahnhofswache). Odcházející Němci se při odchodu nechali slyšet, že Československo se tímto ocitlo ve válce s Německem. K tomu bylo samozřejmě na míle daleko, nicméně tato příhoda vhodně ilustruje chaotickou dobu rozpadu a vzniku států.[5]
V provincii Sudetenland se bojovalo 15. 11. u Kylešovic u Opavy, 24. 11. se střetly hlídky v Českém Bohdíkově a 27. 11. v Bludově. K opakovaným přestřelkám docházelo u Moravské Huzové a u trati Opava-Krnov. Bílovec byl obsazen 1. 12. po krátké přestřelce, která si ovšem vyžádala 5 raněných a Šumperk byl obsazen 15. 12. poté co mu bylo vyhrožováno nasazením dělostřelectva. Ještě 21. 12. došlo k přestřelce v Moravském Berouně, při níž čs. pěší pluk č. 54 ztratil jednoho padlého a 2 raněné.
Na jihu Čech v provincii Böhmerwaldgau došlo relativně k nejmenšímu počtu bojů. V noci z 29.-30. 11. byla přepadena setnina v Horní Planné, největší boj proběhl 3. 12. u Kaplice, kde byly pozice Volkswehru hájené kulomety prolomeny až pomocí dělostřelectva. Téhož dne se bojovalo ještě o železniční stanice v Omlenici a v Dolním Dvořišti.
Nejrozsáhlejší bojové operace probíhaly na jižní Moravě, v provincii Deutsch-Südmähren, které se díky společné hranici s Rakouskem dostalo i částečné podpory z Rakouské republiky. Střety propukly poměrně záhy, již 9. 11. rozehnáním Volkswehru na stanici Nové Dvory, byť z počátku (jako i jinde) byly poměrně nekrvavé. Nicméně kolem poloviny listopadu se situace začala přiostřovat. V noci ze 17. na 18. 11. došlo k boj o Slavonice - dvouhodinová přestřelka si vyžádala několik raněných na obou stranách. O den později, 19. 11. československý obrněný vlak cestou na Slovensko asistoval vojsku u stanice Miroslava, která v předchozích dnech již dvakrát změnila majitele. Palba z kulometů a několik výstřelů z děla obrněného vlaku zahnala původně "bojovně" naladěné příslušníky Volkswehru na bezhlavý úprk. Téhož dne anektovalo Československo dolnorakouské obce Ober- a Niederthemenau a Biasdorfswart. Dne 30. 11. odrazil Volkswehr útok československých vojáků v boji o Fryšavu. Dne 3. 12. došlo k boji u tábora na Muschelbergu (u Mikulova), kde Volkswehr odrazil průzkum Slovácké brigády. V těchto dnech se projevil příliv posil z Rakouska, a 5. 12. dokonce přešel vídeňský Marinewehr (původně příslušníci rakouského námořnictva) do protiútoku a dobyl po přestřelce obec Bulhary. O tři dny později, 8. 12. se střílelo při obsazování obsazování Dešné a Rancířova. Boje pokračovaly například 10. 12., kdy byl odražen útok Marinewehru na Vítovice a 11. 12. byla po šarvátce obsazena Fryšava. K největším bojům došlo 10.-11. 12. u Prosiměřic a bojovalo se i 12.-13. 12. při postupu na Hrušovany. Přestřelky kolem blokovaného/obléhaného Znojma probíhaly i 15. 12., kdy se již jednalo o obsazení města. K tomu došlo o den později bez větších problémů za asistence obrněného vlaku Brno. Téhož dne byly obsazeny též Hrušovany a Mikulov, nicméně k přestřelce došlo u Dolních Věstonic na přechodu Dyje. Tím byla pacifikace jižní Moravy více-méně ukončena, byť ještě 22. 12. došlo k přepadu hrušovanského nádraží, což českou stranu stálo 1 padlého a 1 těžce raněného. Paradoxně se provincii Deutsch-Südmähren sice dostalo nezanedbatelných posil z Rakouska, nicméně většinou s upozorněním, že nemá být kladen odpor, neboť by to mohlo být považováno za porušení příměří s Dohodou, ke které patřilo i Československo. Tak naštěstí nedošlo k nasazení 3 rakouských dělostřeleckých baterií, které byly z Vídně poslány k obraně Znojma.[6]
Přestože během obsazování pohraničí došlo k větším bojům jen omezeně, jednalo se de facto o malou občanskou válku národnostního charakteru s cizí intervencí (Rakousko, místní posily pro Deutsch-Böhmen z německého území neměly charakter politicky schválené akce). Vojenské operace a jejich plánování probíhalo zcela regulérním způsobem i za situace, kdy v zázemí bylo na přelomu října a listopadu minimum řádného vojska (vyjma doplňovacích kádrů) i moderního vojenského materiálu. Na přelomu listopadu a prosince například ze znojemské fronty čs. jednotky hlásili, že k větší ofenzivě jim chybí opakovací pušky a že je třeba poslat další k nahrazení starých Werndlovek.
Ostatní místa byla obsazena pokojně. České jednotky obvykle přijely vlakem na nádraží (nebo před ním takticky vystoupily), obsadily přístupové cesty do centra, úřad okresního hejtmana a radnici, a jejich velitel vyhlásil příslušnost okresu k československému státu. Místní německá domobrana (Volkswehr) se zpravidla okamžitě rozešla a byla odzbrojena. Byla jmenována správní komise, jež nahradila do konání voleb místní orgány, jmenované ještě podle rakouského kuriálního systému. V komisích bylo zpravidla posíleno zastoupení místní české menšiny, o níž se československá správa opírala.[4]
Dozvuky
Německá zemská vláda v Liberci proti obsazení území protestovala jako proti nezákonné okupaci a přesunula se do Vídně, kde úřadovala až do uzavření mírové smlouvy s Rakouskem v září 1919.[4]
Na 16. února1919 vyhlásilo Německé Rakousko volby do svého parlamentu. Volby se měly konat na celém území, které si Německé Rakousko nárokovalo, tedy i na velké části Československa. Československo tyto volby na svém území nepřipustilo. 4. března 1919 se měl ve Vídni sejít nově zvolený německo-rakouský parlament. Čeští Němci na tento den svolali demonstrace za právo na sebeurčení, spojené se všeobecnou stávkou. Během demonstrací došlo na řadě míst ke střetům Němců s českými vojenskými jednotkami. Výsledkem střetů bylo několik desítek mrtvých Němců a dva zastřelení čeští vojáci. Nejvíce mrtvých bylo v Kadani. Z krajního německého pohledu šlo o poklidné demonstrace, zmasakrované českým vojskem. Z krajního českého pohledu šlo o včasné potlačení připraveného povstání českých Němců proti Československu.[7]
CAJTHAML, F. Sláva a pád "provincie Deutschböhmen" : příspěvek k dějinám československé revoluce a německé protirevoluce na českém severu.Ústí nad Labem: Bukač, 1924. 99 s.
COUFAL, F. Osvobození jižní Moravy. Praha : Svaz čs. důstojnictva, 1937. 298 s.
OLDOFREDI, H. Zwischen Krieg und Frieden. Zurich; Leipzig; Wien : Almathea, 1925. 203 s.
JAŠŠ, Richard. Pokus o geografické vymezení německé iredenty v českých zemích na podzim roku 1918 (s důrazem na oblast Moravy, Slezska a východních Čech (disertační práce). Brno, 2007. 159 s.
