PROFILPELAJAR.COM

	; vlajka
Geografie	; Norska drobná království kolem roku 860
	; Norska drobná království kolem roku 860
Hlavní město	různé
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Norové
Jazyky	staroseverština
Náboženství	staroseverské (pohanské), křesťanské
	Státní útvar
Státní zřízení	drobné monarchie
	Státní útvary a území
	Norské království (872–1397)

Norská drobná království (bokmål: smårike) byly severské státní útvary středověké doby vikinské v Norsku před jeho sjednocením v roce 872 (po bitvě u Hafrsfjordu), kdy je v jediný stát všechny spojil král Harald I. Krásnovlasý (Hårfagre), do té doby spolu neustále soupeřily o moc.

I přes výraznou expanzi severských vikingů směrem do Normandie, Anglie a později také do Portugalska, Středomoří a Rusi, docházelo i k řadě vzájemných sporů a válek. Nájezdy a kolonizace vikingů byly zřejmě způsobeny zejména chudobou Norska a nedostatkem tamní zemědělské půdy, nájezdníci proto na dobytém území často zakládali nové osady. Po Haraldovi nastalo opět období válek až do nástupu Olafa I.

Seznam drobných království

Agder
Fjordane
Grenland
Gudbrandsdalen
Hadeland
Hardanger
Hedmark
Hordaland

Hålogaland
Land
Lade
Namdalen
Nordmøre
Oppland
Orkdalen
Ranrike

Raumarike
Ringerike
Rogaland
Romsdal
Sogn
Solør
Sunnmøre
Telemark

Toten
Trøndelag
Vestfold
Vestmar
Vingulmark
Viken
Voss

Historie

Vikingové

Germánské osídlení ve Skandinávii se rychle rozšířilo až k polárnímu kruhu. Osady byly zakládány v hlubokých fjordech (vik). Toto slovo se pak stalo kořenem slova "Viking". Odtud pak lidé vyráželi jak na dobyvačná tažení, tak na lovecké výpravy. Rychlý růst počtu obyvatel, který však přivodil i nedostatek zemědělské půdy a vedl k častým drobným válkám mezi jednotlivými kmeny, pak vyústil v loupežné a objevitelské plavby Vikingů.

Už v 9. století vpadli Vikingové do Francie - vyplenili tam řadu klášterů na Seině a oblehli dokonce i Paříž. Francouzský král Karel Pošetilý, který však rozhodně nebyl tak pošetilý, jak by se dalo usuzovat z jeho přízviska, nakonec učinil roku 911 vikinského vůdce Rolla vévodou Normandie, ovšem teprve poté, co vikinský vůdce přistoupil na křesťanskou víru. Tím skončily loupežné a pirátské výpravy a plavby Vikingů zejména v oblasti Normandie, kde se Normani - to znamená francouzsky mluvící Vikingové - brzy zařadili do vládnoucí vrstvy. Stali se leníky francouzského krále.

Příbuzenské svazky se pak staly základem "vzdělanostní turistiky", která směřovala z Norska do Francie. Veliké množství mladých vikinských šlechticů tak nabylo vědomosti o římských metodách správy, o právu a organizaci vojska a válčení právě v Normandii, kde také poznávali křesťanství.

Koncem 9. století Vikingové osídlili Faerské ostrovy, Orkneje a Island; později, kolem roku 930, vytvořili na těchto ostrovech vlastní státní systém s oddělenou soudní a zákonodárnou mocí.

Kolem roku 985 vznikly první osady v Grónsku a pak, přibližně na přelomu století, Leif Eiríksson objevil Vinland na Newfoundlandském pobřeží Ameriky. Tam pak přežívaly vikinské osady až do 14. století, kdy byli Vikingové přemoženi indiány a poddali se jim.

Mnohé, co podle dnešního názoru o Vikinzích bezpečně víme, však bylo o nich napsáno teprve mnohem později, v dobách křesťanských. Je však nezvratně prokázáno, že připlouvali až na pobřeží Portugalska a ve středomořském prostoru na Sicílii, Maltu a také na Kypr a pobřeží Byzance.

Některým skupinám se podařilo proniknout přes Balt a po východoevropských řekách až k Černému moři; na této pouti, dlouhé asi 2000 kilometrů, museli Vikingové někdy přenášet své lodě přes hranice povodí. Tak velkorysé výpravy ovšem vyžadovaly opravdu dobré znalosti nautiky a navigačního umění. Vikingové však byli opravdu znamenití mořeplavci. Jejich dlouhé a obratné lodě s příděmi v podobě dračí hlavy byly bezpochyby nejlepší a nejlépe vybavené lodě své doby.

Vikingové se museli vždy postarat o bezpečnou ochranu a o zásoby jídla pro ženy a děti, které zůstaly doma, a kromě toho museli zajistit i ochranu samotných bojovníků na výpravách. Až po vybudování opěrných bodů v Normandii mohli podnikat odvážné výpravy k portugalským břehům a teprve opěrný bod na Sicílii jim umožnil další plavby do východního Středomoří. A bez vikinských osad na území dnešního Ruska - ono území se jmenovalo Gardarike - by se žádný vikinský kníže neodvážil výpravy k Černému moři. To vše vyžadovalo funkční a fungující sociální infrastrukturu, o níž s oblibou psali vikinští kronikáři.

Přitom je mnohem pravděpodobnější, že ona expanze Vikingů pramenila spíše z nouze, z chudoby ve vlastní zemi. Kdo je pánem tak malého území, které může obdělávat, kdo dokáže plody moře konzervovat jen v omezené míře a je odkázán na také jen značně omezenou výměnu zboží, musí se pokoušet o jiné, třeba i válečnické způsoby, jak získat zboží vhodné k výměně. Anebo si musí hledat další životní prostor. A že Vikingové opravdu byli ochotni stát se vystěhovalci, dokládá skutečnost, že se velmi ochotně usazovali na všech místech, kde se pro to vytvořily příznivé politické a hospodářské podmínky. Svědčí o tom příklady Normandie, Sicílie a Gardariky.

Sjednocování Norska (Rikssamlingen)

Bitva u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru) roku 872 byla poslední z řady bitev, v nichž se Harald Hårfagre (Krásnovlasý) dokázal prosadit proti všem drobným knížectvím, a tak se poprvé v historii stal králem, který vládl spojené říši. První říše Vikingů, kterou tak založil, ovšem neměla dlouhé trvání. Po Haraldovi nastalo opět období malých království a malých králů, kteří proti sobě vedli nekonečné války, a to až do nástupu Olafa I.

Literatura

HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 340 s. ISBN 80-7106-407-6.