Podle rodové tradice sahají kořeny rodu Naryškinů k moskevské bojarské rodině tatarského původu. Podle soupisu šlechtických rodů v Rusku se rodina roku 1465 přistěhovala z Krymskotatarského chanátu a své jméno měla po předkovi Naryškovi. Původ rodu sahá k jistému Mordku Kurbatu Naryškovi, krymskému Tatarovi, který v 15. století přesídlil do Moskvy.[3][4]
Jiné zdroje coby o praotci rodu hovoří o karaitském strážci litevského velkovévodyVytautase, který během své vlády do Litvy pozval několik stovek karaitských rodin z Krymu, kterým v roce 1388 v Troki udělil výnos označovaný jako Judaei Trocenses, němž jim zaručuje vlastní právní status (náboženskou svobodu, svobodu pracovat, vlastní právní systém). V roce 1391 jako doprovod Žofie, dcery litevského knížete, na cestě do Moskvy, kde se provdala za moskevského velkovévodu Vasilije I., přišel jistý Mordechaj Kubrat zvaný Naryšin, předek rodu, který se zde usadil.[5]
Za panování carevny Žofie Alexejevny byla rodina Naryškinů pronásledována, ale po jejím pádu a po nástupu Petra I. na trůn se rod opět dostal na mocenské výsluní a hrál významnou roli v ruském politickém životě. Vlády v zemi se v roce 1689 ujali Lev Kirillovič Naryškin a Boris Alexejevič Golicyn. Jako nejdůležitější poradce svého mladého synovce Petra I., který z matčiny strany pocházel z rodu Naryškinů, stál v čele armády, stal se prvním ministrem a vedl vyslanectví.
V roce 1698 oddíl pluku strelců zorganizoval povstání proti rodině Natálie Naryškinové (příbuzným Petrovy matky, která převzala skutečnou moc). Jejich povstání bylo rozdrceno a car nechal pluk rozpustit. Stovky odbojných aktérů povstání byly deportovány nebo popraveny.
Alexandr Lvovič Naryškin (1760–1826), přítel cara Pavla I., který ho nazýval svým „strýcem“; působil současně jako velký komorník, kancléř a velkomaršál šlechty; působil také dlouhou dobu jako šéf carských divadel a zval do Ruska špičkové umělce z Evropy, zejména z Francie.
.jpg)
.jpg)
_with_son_Alexander.jpg)
