Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský (17. září1873, Kroměříž[1] – 10. února1962, Praha), byl českýmalíř, kreslíř a grafik. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě.
Život
Mládí a umělecká kariéra
Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic.[2] Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. Byl žákem profesora Maxmiliána Pirnera, který ho doporučil za domácího učitele kreslení u rodiny Lobkoviců na zámku v Křimicích.[2] Grafické technice se naučil později u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. V Praze se Švabinský brzy prosadil jako talentovaný kreslíř (perokresbaMládí, 1896) a malíř portrétů (Teta Máry). Ve stejném období tvořil i symbolismem inspirovaná díla jako Splynutí duší (1896) nebo triptych Touha – Pocit blaženosti – Rozkoš (1896). Ve vestibulu Zemské banky na Příkopech namaloval dvě velké kompozice s motivem české země a blahobytu.[2] Na závěr studií krátce pobyl v Drážďanech a Paříži.
Rodný dům Maxe Švabinského
Po návratu do Prahy se začal více věnovat olejomalbě. Vznikly obrazy zachycující krajinu a přírodu v okolí vesničky Kozlov u České Třebové v proměně různých ročních období. Patří sem například Chudý kraj a U stavu (1900–1901), který se však nedochoval. Byl zničen při požáru po zemětřesení v San Francisku a zůstal jen ve formě litografie a skici.[2] Častým námětem jeho tvorby byly ženské postavy (Žlutý slunečník) a exotické prvky (rajky, motýli). Různými technikami vytvořil řadu portrétů významných osobností a také skupinové rodinné portréty (Atelier, 1915). Jeho dílem je i nástěnná malba v Obecním domě z roku 1911 s názvem České jaro, která představuje dvě skupiny českých buditelů. Významné místo v tvorbě Švabinského zaujímala grafika. V letech 1910–1927 byl profesorem grafiky na Akademii a od roku 1927 až do svého odchodu do výslužby v roce 1939 profesorem figurální malby.[3] V nově vzniklém Československu patřil mezi nejrespektovanější výtvarné umělce. Vytvořil portrét prezidenta Masaryka a společně s Alfonsem Muchou návrh prvních bankovek a poštovních známek. V roce 1936 dostal vládní zakázku na výzdobu auly mrtvých bojovníků v památníku na Vítkově. Další velkou prací byly návrhy vitrážových oken v katedrále sv. Víta.[2]
Osobní život
Pamětní deska na domě v Praze-Bubenči, kde žil více než 30 letMax Švabinský (1932, repro Světozor)
V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Jeho žena žila dál se Švabinského matkou, tiskla jeho lepty, stýkala se s jeho přáteli.[2] Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno (rozloučeno) v roce 1931.[4] Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha.[5] Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta.
V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou (1912–2004). Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti (Academia, 2012).[5]
Během své osobní životní krize ve dvacátých letech vytvořil technikou dřevorytu velký cyklus Rajská sonáta i další menší práce. V roce 1928 pak poprvé vystavil velký obraz Žně (4×5 m), na kterém pracoval 13 let. [2]
Život po druhé světové válce
Po smrti druhé manželky žil Max Švabinský až do konce svého života v pražské Bubenči a v letních měsících na pražském Chodově.[6] I ve vyšším věku pokračoval v práci. Po roce 1948 byl tehdejším komunistickým režimem vnímán jako oficiální umělec. V letech 1949 a 1957 se podílel na realizaci dalších vitráží v katedrále sv. Víta a výzdobě postranních pásů proti hlavnímu vchodu s postavami českých panovníků. Vytvořil návrh lunet pro Národní divadlo. Vznikly tužkové portréty známých osobností (Fučík, Matějček, Nezval, Průcha). litografické cykly (Motýli, Géniové, Čeští básníci, básně Vrchlického) a stovky grafických listů.
Podle jeho návrhů byla vytvořena řada poštovních známek, zejména portrétů osobností jako T.G. Masaryk, Božena Němcová, alegorie k významným výročím, motýli a další[12]
Další známky byly vytištěny podle děl Maxe Švabinského[13]
V Kroměříži je od roku 1976 v rámci Muzea Kroměřížska otevřen Památník Maxe Švabinského se stálou expozicí jeho díla.[14] Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali, jsou umístěny pamětní desky. Pamětní deska je umístěna i na domě v Praze 6, Bubenči, kde žil s rodinou více než 30 let před svou smrtí. V roce 2006 byla otevřena expozice Maxe Švabinského v chaloupce na Kozlově, kde malíř trávil se svou první manželkou letní pobyty počátkem 20. století.[15]
↑ abcdefgJURMAN, Oldřich. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Max Švabinský, s. 121–126.
↑Encyklopedie českého výtvarného umění. Příprava vydání dr. Emanuel Poche. Praha: Academia, 1975. S. 519.
↑Matrika oddaných, Litomyšl 1885-1904, snímek 287 (1. sňatek M. Švabinského a poznámky o rozvodu) [online]. SOA Zámrsk [cit. 2020-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-11.
↑ hrob malíře Maxe Švabinského na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-06.
