Marie Lávičková^{[pozn. 1]} (15. července 1968^[1] Chlum u Křemže – 8. března 2024^[2] České Budějovice), známá také jako Máňa,^[2] byla bezdomovkyně a recidivistka, která žila v Českých Budějovicích. Stala se hlavní postavou dvou dokumentů Olgy Sommerové.

Máňa, jak si Marie Lávičková nechávala říkat, pocházela z Chlumu u Křemže na Českokrumlovsku, kde vyrostla v lékařské rodině. Rodina se jí zřekla,^[3] od 17 let bydlela ve squatech či žila na ulici, podstatnou část svého života však strávila ve vězeňských zařízeních.^[2] Zemřela začátkem března 2024 na zdravotní komplikace související s podchlazením.^[1]

O životě Marie Lávičkové pojednávají dvě díla Olgy Sommerové. První z nich je krátkometrážní dokument z roku 1992 Máňa (cyklus OKO), který režírovala spolu s Janem Špátou a který získal Cenu literárního fondu.^[4] V roce 2003 se režisérka k tématu vrátila v televizním dokumentu Máňa po deseti letech.^[5] Máňa je také jednou z osob účinkujících v pořadu TV Nova Holky pod zámkem.^[1]

Od 18 let se živila trestnou činností (například příživnictvím^[4] nebo krádežemi^[6]) a sama uváděla, že získat práci nemá zájem.^[6] Ačkoli některé zdroje uvádí, že nikdy nepracovala,^[6] v dokumentu Olgy Sommerové z roku 1992 vypráví o své půlroční pracovní zkušenosti. Po zvážení svých možností pak volila cestu, která ji sice často vedla do vězení, nicméně jí umožňovala žít z vyššího příjmu, než jaký by dokázala získat jako zaměstnaná. Ve filmu, který byl natáčen také ve věznici v Pardubicích, se ve svých tehdejších 24 letech také svěřuje, že již má šestileté zkušenosti z pobytů za mřížemi. Ve filmu hovoří také o lásce, kterou do té doby prožila pouze jedenkrát. S partnerem měla v 16 letech dceru, kterou pak měla v péči Mánina matka.^[4]

Druhý výše zmíněný dokument režisérky Sommerové obsahuje záběry hlavní představitelky v letech 2000–2001, a to jak z vazební věznice v Českých Budějovicích, tak ze spíše kratších období na svobodě. Ukazuje ji jako člověka, který je se znalostmi prostých pravidel vězení přes veškerá omezení se svým životem vlastně spokojený, a pro kterého je obtížné žít jako běžný občan. Věznici zmiňuje jako svůj domov:^[5] s jídlem, šaty, lékařskými službami i drobným kapesným.^[3] V dokumentu se filmovému štábu otevřeně svěřuje s kladnými i zápornými životními zkušenostmi, jednou z později jmenovaných bylo například napadení, po němž Marii Lávičkové na těle zůstaly viditelné stopy a jež bylo později kvalifikováno jako pokus o vraždu.^[5]

Máňa byla rovněž známá jistým druhem exhibicionismu, který se projevoval tančením a svlékáním se na veřejnosti. Z tohoto důvodu nesměla vstupovat do řady českobudějovických podniků.^[6] Platil pro ni i zákaz pobytu v tomto městě, jak uvedl okresní státní zástupce během soudního řízení v roce 2001.^[5]

V roce 2013 se Marie Lávičková objevila v médiích v souvislosti se svými protesty proti amnestii prezidenta Klause, protože zřejmě jako jediná v zemi litovala, že byla rovněž ona propuštěna z vězení dříve.^[3] Na svobodu se již před tím dostala i díky jedné z amnestií Václava Havla.^[7] V prvním dokumentu z roku 1992 však uváděla, že po propuštění měla snahu se zařadit do normálního života, protože ve věznici získala jistou motivaci. Do většinové společnosti se však už potom nedokázala zařadit – naopak se vždy znovu začala stýkat s lidmi žijícími na okraji společnosti a pokračovala v kriminální činnosti.^[4] Otevřeně přiznávala, že ve vězení tráví čas raději než na svobodě,^[1] a brzy po propuštění se nechávala zatknout například za demonstrativní krádež,^[3] nicméně v dokumentu Olgy Sommerové z roku 2003 se při propuštění z výkonu trestu ze znovunabyté svobody raduje.^[5]

• Jiří Kajínek

• Reportáž v pořadu 168 hodin
• Dokument Máňa z cyklu OKO na YouTube.com
• Dokument Máňa po 10 letech na YouTube.com
• ČSFD:
  • Máňa
  • Máňa po deseti letech
  • Holky pod zámkem