Marbury vs. Madison

Marbury vs. Madison, 5 US (1 Cranch) 137 (1803), bylo přelomové[1] rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které ve Spojených státech stanovilo zásadu soudního přezkumu (judicial review), což znamená, že americké soudy mají pravomoc rušit zákony, statuty a některá vládní opatření, která podle nich porušují Ústavu Spojených států. Rozhodnutí z roku 1803 zůstává stále nejdůležitějším rozhodnutím amerického ústavního práva.[2] Zlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu stanovilo, že Ústava USA je skutečným „zákonem“, nikoli pouze vyjádřením politických principů a ideálů, a pomohlo definovat hranici mezi ústavně oddělenou výkonnou a soudní mocí federální vlády.

Případ vznikl na základě incidentu, který se stal počátkem roku 1801 jako součást politického a ideologického soupeření mezi odcházejícím prezidentem Johnem Adamsem, který se zasazoval o pro-obchodní a pro-federální vládní ideály Alexandra Hamiltona a Federalistické strany, a nastupujícího prezidenta Thomase Jeffersona, který upřednostňoval zemědělství a decentralizaci a vedl Demokraticko-republikánskou stranu.[3] Adams prohrál s Jeffersonem americké prezidentské volby v roce 1800 a v březnu 1801, jen dva dny před koncem svého funkčního období, jmenoval několik desítek příznivců Federalistické strany novými obvodními a smírčími soudci ve snaze frustrovat Jeffersona a jeho stoupence v Demokraticko-republikánské straně.[4] Americký senát rychle potvrdil Adamsova jmenování, ale po Adamsově odchodu a Jeffersonově inauguraci nebylo několik pověření nových soudců stále doručeno.[4] Jefferson se domníval, že pověření nebyla platná, protože nebyla doručena včas, a nařídil svému novému ministru zahraničí Jamesovi Madisonovi, aby je nedoručil. Jedním z mužů, jejichž pověření nebyly doručeny včas, byl William Marbury, marylandský obchodník, který silně podporoval Adamse a federalisty. Na konci roku 1801, poté, co Madison opakovaně odmítl doručit jeho dekret, podal Marbury žalobu k Nejvyššímu soudu a požádal soud, aby vydal soudní příkaz, kterým by Madisona donutil k doručení tohoto pověření.[5]

Ve stanovisku, které napsal předseda soudu John Marshall, Nejvyšší soud rozhodl jednak, že Madisonovo odmítnutí doručit Marburyho pověření bylo nezákonné, a zadruhé, že za normálních okolností může soud v takových situacích nařídit dotyčnému vládnímu úředníkovi, aby dekret doručil.[6] V případě Marburyho však soud Madisonovi nenařídil, aby mu vyhověl. Při zkoumání části zákona, který přijal Kongres a který dal Nejvyššímu soudu pravomoc nad případy, jako byl Marburyho, Marshall zjistil, že rozšířil vymezení jurisdikce Nejvyššího soudu nad rámec toho, co bylo původně stanoveno v Ústavě USA.[7] Marshall poté zrušil tuto část zákona a vysvětlil, že americké soudy mají pravomoc zrušit platnost zákonů, které podle nich porušují ústavu.[8] Protože to znamenalo, že soud neměl pravomoc rozhodovat o tomto případu, nemohl ani vydat soudní příkaz, o který Marbury žádal.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marbury v. Madison na anglické Wikipedii.

  1. ↑ LIVELY, Donald E. Landmark Supreme Court Cases: A Reference Guide. [s.l.]: Greenwood, 1999. ISBN 978-0-313-30602-0. S. 3. 
  2. ↑ Chemerinsky 2019, § 2.2.1, p. 39.
  3. ↑ McCloskey 2010, s. 25.
  4. ↑ a b Chemerinsky 2019, § 2.2.1, pp. 39–40.
  5. ↑ Chemerinsky 2019, § 2.2.1, p. 40.
  6. ↑ Chemerinsky 2019, § 2.2.1, pp. 41–42.
  7. ↑ Chemerinsky 2019, § 2.2.1, p. 44.
  8. ↑ Epstein 2014, s. 89.

Literatura

  • CHEMERINSKY, Erwin, 2019. Constitutional Law: Principles and Policies. 6. vyd. New York: Wolters Kluwer. ISBN 978-1-4548-9574-9. 
  • MCCLOSKEY, Robert G., 2010. The American Supreme Court. Revised by Sanford Levinson. 5. vyd. Chicago: University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-55686-4. 
  • EPSTEIN, Richard A., 2014. The Classical Liberal Constitution: The Uncertain Quest for Limited Government. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press. ISBN 978-0-674-72489-1. 

Externí odkazy