Pocházel z šlechtického rodu Szapáryů,[2] narodil se jako mladší syn hraběte Františka Szapáryho (1804–1875)[3][4] a jeho manželky Rosalie, rozené hraběnky Almásyové (1806–1887).[5] Do armády vstoupil v roce 1848 a krátce nato se vyznamenal statečností v několika bitvách během italské revoluce. Ve válce se Sardinií bojoval v prohraných bitvách u Magenty a Solferina (1859). V roce 1860 dosáhl hodnosti podplukovníka a tři roky zastával funkci pobočníka císaře Františka Josefa.[6] Za prusko-rakouské války bojoval znovu v Itálii (1866) a v roce 1869 byl jmenován generálmajorem.
V roce 1874 dosáhl hodnosti polního podmaršála a velel divizi pěchoty v Osijeku. Významnou úlohu sehrál během rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny (1878), která navzdory předpokladům neproběhla úplně hladce. Ještě v roce 1878 převzal velení III. armádního sboru, v listopadu 1878 se stal velitelem v Košicích. V roce 1881 byl jmenován c. k. tajným radou, ale ze zdravotních důvodů téhož roku rezignoval na další veřejné aktivity. V roce 1882 již mimo aktivní službu dosáhl hodnosti generála jezdectva,[7] zemřel o rok později v Bratislavě ve věku 51 let. Jeho majetkem byl dnes již neexistující zámek Albertirsa, kde byl také pohřben v rodové hrobce.
Jeho starší bratr Štěpán (István) (1829–1902) zastával funkci župana ve třech župách, byl c. k. tajným radou, komořím a dědičným členem Sněmovny magnátů.
