Liturgické používání latiny

Tento článek je o křesťanských liturgiích v latinském jazyce. O liturgiích latinské církve bez ohledu na jejich jazyk viz Latinské liturgické obřady.

Liturgické užívání latiny je praxe sloužení křesťanské liturgie v církevní latině. Tato praxe se obvykle vyskytuje v kontextu liturgických obřadů latinské církve.

Historie

2. až 16. století

Viz též: Předtridentská mše

Liturgická latina se v západním křesťanství začala používat v severní Africe na konci 2. století za papeže Viktora I., který zavedl latinu vedle dosavadního liturgického používání řečtiny koiné. V následujících staletích latina stále více vytlačovala řečtinu v římských liturgiích, protože latina byla lidovým jazykem, kterému věřící rozuměli. V sedmém století došlo ke krátkodobému návratu k řecké liturgii, pravděpodobně kvůli přistěhovalcům z Východu, ale latina se brzy opět stala římským liturgickým jazykem. Postupem času, jak se lidové jazyky vzdalovaly od latiny, začalo být používání latiny chápáno v souvislosti s její rolí jako posvátného jazyka.[1]

16. až 20. století

Viz též: Tridentská mše

Ačkoli katoličtí učenci diskutovali o přechodu k lidovým jazykům již dříve,[2] protestantská reformace v 16. století se zasazovala o lidovou liturgii a spojovala ji s protikatolickými náladami.[3] V reakci na to Tridentský koncil katolické církve sice v zásadě neodsoudil vernakulární liturgii, ale odrazoval od jejího nevybíravého používání a hájil vhodnost latiny pro bohoslužbu.[3][4] Po skončení koncilu papež Pius V. kodifikoval a všeobecně nařídil používání revidovaných liturgických knih římského ritu, které pokračovaly v tradici pouze latinského ritu.

Latina se v některých protestantských liturgiích používala i po reformaci, která si obecně cenila používání lidové liturgie. Book of Common Prayer anglikánské církve z roku 1549 byla přeložena do latiny převážně pro akademické účely, ale v liturgii ji používali i irští kněží, kteří znali pouze irštinu a latinu. Praxe překládání anglikánské liturgie do latinského překladu pokračovala s modlitební knihou z roku 1662[5][6] a také s Book of Common Prayer episkopální církve ve Spojených státech z roku 1979.[7]

Volání po lidové liturgii bylo charakteristickým znakem odsouzeného jansenistického hnutí v 17. století. Ačkoli otázka lidové liturgie pro románské jazyky odvozené z latiny zůstávala sporná, papež Pavel V. a následující pontifikové povolili omezené používání lidového jazyka na misijních územích, mimo jiné v Číně, Gruzii a dnešním Montrealu.[3][8] V Dalmácii a části Istrie se liturgie místo latiny slavila v církevní slovanštině a povolení k používání tohoto jazyka bylo v letech 1886–1935 rozšířeno na některé další slovanské oblasti.[9][10]

20. století – současnost

Viz též: Liturgické reformy papeže Pia XII. a Mše Pavla VI.

Papež Jan XXIII. byl silným zastáncem hodnoty latiny pro liturgii a celou církev. V roce 1962 vydal encykliku s názvem Veterum Sapientia, v níž chválil latinu pro její nestrannost, univerzálnost, neměnnost, formativní hodnotu, historičnost a důstojnost jako vznešeného, nevernakulárního jazyka.[11] Ještě téhož roku zahájil Druhý vatikánský koncil, v němž po smrti Jana XXIII. pokračoval jeho nástupce, papež Pavel VI. Koncil sice potvrdil primát latiny, ale ve své konstituci o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium) z roku 1963 podpořil omezené používání lidového jazyka. V roce 1964 Posvátná kongregace pro rity v rámci provádění konstituce pověřila biskupské konference, aby připravily liturgické knihy s vernakulárními překlady mnoha částí mše.[12]

Od roku 1970 byly liturgické knihy římského ritu zcela přepracovány. Tato revize zahrnovala povolení slavit všechny obřady výhradně v lidových jazycích v souladu se schválenými překlady závazných latinských textů. Tyto texty umožňují, aby se mše Pavla VI. slavila v latině.[13]

V roce 1988 papež Jan Pavel II. v apoštolském listě Ecclesia Dei povolil biskupům, aby povolili slavení předkoncilní latinské tridentské mše skupinám, které o to požádají. V roce 2007 papež Benedikt XVI. promulgoval apoštolský list Summorum Pontificum, který dal široké povolení k používání reformních latinských liturgických knih z doby před rokem 1970. V roce 2021 papež František rozsah těchto povolení omezil apoštolským listem Traditionis custodes.

Současné používání v katolické církvi

Mše sloužená v latině v kapli katedrály Svatého kříže v Bostonu

Typizované vydání

Hlavní článek: Editio typica

V římském ritu latinské církve je latina jazykem, v němž jsou vydávána typizovaná vydání liturgických knih. Z těchto typizovaných vydání musí vycházet všechny překlady do místního jazyka.[14]

Latina jako volitelný jazyk

I když je hlavním jazykem mše lidový jazyk, některé neměnné části mše se někdy recitují nebo zpívají v latině, včetně Gloria, Credo, Sanctus, Pater Noster a Agnus Dei.[15]

V roce 2004 Kongregace pro bohoslužbu potvrdila, že kněží mohou vždy sloužit mši v latině mimo plánované mše v lidovém jazyce.[16]

Tradicionalistické používání

Viz též: Katolický tradicionalismus a Předkoncilní rity po Druhém vatikánském koncilu

Katolické skupiny, které se označují za tradicionalistické, nadále používají starší liturgické knihy, které předepisují obřady převážně v latině.[17]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liturgical use of Latin na anglické Wikipedii.

  1. ↑ PECKLERS, Keith. Worship: A Primer in Christian Ritual. Collegeville, MN: Liturgical Press, 2005 [2003]. Dostupné online. S. 41–42. (angličtina) 
  2. ↑ OMALLEY, John W. Trent and Vernacular Liturgy [online]. americamagazine.org, 2007-01-29, rev. 2022-04-27 [cit. 2023-03-24]. Dostupné online. (angličtina)  „Již před reformací diskutovali učenci o vhodnosti lidové liturgie nebo alespoň o větším používání lidového jazyka. Dokonce i Erasmus Rotterdamský, velký latiník, se zasazoval o jeho širší používání. Činnost reformátorů tedy nepřišla z ničeho nic.“
  3. ↑ a b c PRIEST, Jeremy J. Forbidden Translations? A Brief History of How the Mass Came to Be Rendered in the Vernacular [online]. adoremus.org, 2019-01-13, rev. 2022-04-27 [cit. 2023-03-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  4. ↑ DENZINGER, Heinrich. Enchiridion symbolorum; §1749. Příprava vydání Hünermann, Peter (ed.). 43. vyd. San Francisco: Ignatius Press, 2012.  „Přestože mše obsahuje mnoho poučení pro věřící, Otcové se nedomnívali, že by se měla bez rozdílu slavit v lidovém jazyce.“
  5. ↑ WOHLERS, Charles. Liber Precum Publicarum: The Book of Common Prayer in Latin (1662) [online]. Society of Archbishop Justus, 2022-02-12, rev. 2022-04-08 [cit. 2023-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-12. (angličtina) 
  6. ↑ MUSS-ARNOLT, William. "Chapter V.: Latin and Greek Translations". A History of Translations of the Prayer Book of the Church of England and of the Protestant Episcopal Church of America [online]. London: Society for Promoting Christian Knowledge – via Society of Archbishop Justus, 1914, rev. 2022-04-08 [cit. 2023-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-04-08. (angličtina) 
  7. ↑ Liber Precum Publicarum [online]. Society of Archbishop Justus, rev. 2022-04-29 [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  8. ↑ HSIA, Ronnie Po-Chia. The World of Catholic Renewal, 1540–1770. New York: Cambridge University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0521445965. S. 210–211. (angličtina) 
  9. ↑ KRMPOTIC, M.D. Dalmatia. In: Catholic encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1908. Dostupné online. (angličtina) „Právo používat hlaholici [sic] při mši s římským obřadem převládalo po mnoho staletí ve všech jihozápadních balkánských zemích a bylo schváleno dlouholetou praxí a mnoha papeži.“
  10. ↑ JAPUNDŽIĆ, Marko. The Croatian Glagolitic Heritage [online]. Croatian Academy of America, 1997, rev. 2014-06-19 [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. (angličtina)  „V roce 1886 se dostala do Černohorského knížectví, v roce 1914 do Srbského království a v roce 1920 do Československé republiky, ale pouze na svátky hlavních svatých patronů. Konkordát s Královstvím Jugoslávie z roku 1935 předjímal zavedení slovanské liturgie pro všechny chorvatské oblasti a celý stát.“
  11. ↑ JAN XXIII. Veterum Sapientia [online]. Svatý stolec, 1962-02-22 [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  12. ↑ Inter Oecumenici [Instruction on Implementing the Constitution on Sacred Liturgy], Sacred Congregation of Rites [online]. EWTN, 1964-09-26 [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  13. ↑ MARTYR, Philippa. Dr Philippa Martyr: The Novus Ordo was meant to be a Latin Mass [online]. Catholic Weekly, 2021-07-11, rev. 2022-04-29 [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. (angličtina) 
  14. ↑ A brief history of the development of the Roman Missal [online]. The Catholic Review, 2012-01-19 [cit. 2023-03-29]. Dostupné online. (angličtina)  „Liturgické knihy vydává Svatý stolec (Vatikán) jako „typizovaná vydání“, závazné latinské texty, které se používají při slavení liturgie v latině, nebo jako základ pro překlad do místních (vernakulárních) jazyků, který musí být schválen Svatým stolcem.“
  15. ↑ HARDON, John. Latin. In: Catholic Dictionary. 2. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2013. Dostupné online. S. 258. (angličtina)
  16. ↑ Redemptionis sacramentum [online]. Svatý stolec, 2004-03-25 [cit. 2023-03-29]. Dostupné online. (angličtina)  §112: „S výjimkou případů slavení mše, které církevní autority předepsaly v jazyce lidu, je kněžím vždy a všude dovoleno sloužit mši v latině.“
  17. ↑ ROCCA, Francis X. The Power of the Latin Mass [online]. Wall Street Journal, 2021-09-09 [cit. 2023-03-29]. Dostupné online. (angličtina) 

Externí odkazy

  • Citáty související s Liturgickým používáním latiny na Wikiquote (anglicky)