Po Almerichově smrti královstvím procházely zástupy dospívajících uchazečů o trůn. Členové rodu Ibelinů, kteří v Jeruzalémě drželi značnou moc v těchto letech vystupovali v roli regentů království. V roce 1229 byli Ibelinové zatlačeni do pozadí římským císařem Fridrichem II. Roku 1233 byli Fridrichovi stoupenci poraženi, avšak rod Hohenštaufů, loajální k Fridrichovi, vládl dále v Jeruzalémě až do roku 1268, kdy si po smrti Konráda III.Hugo III. Kyperský přisvojil titul jeruzalémského krále pro sebe a sjednotil tak obě království. Území Jeruzaléma bylo ztraceno za vlády krále Jindřicha II. roku 1291. Kypr však přetrval až do 15. století.
Ve 14. století Kypr stále více konkuroval italským městským státům v námořním obchodu, se kterými kyperští králové měli časté konflikty. Ty se vyostřily zejména po pádu křižáckých držav v Levantě roku 1291 a kdy se Kypr stal obchodní a kulturní křižovatkou mezi Evropou, Asií a Afrikou. Kypřané proto navázali diplomatické vztahy s avignonským papežstvím v naději, že Francouzi budou s to italský vliv ze Středomoří vytlačit. Roku 1426mamlúci donutili krále, aby jim každoročně platil dávky a monarchie začala postupně ztrácet svou nezávislost. Roku 1489 byla poslední královna Kateřina Cornaro donucena prodat ostrov Benátčanům.
Obyvatelstvo
Kyperské obyvatelstvo bylo většinou řecko-ortodoxního vyznání. Byly zde však zastoupeny menšiny arménských monofyzitů a muslimů. Nepatrná populace křesťanů západního kléru byla přítomna ve městech na pobřeží nebo v hlavním městě Nikósii. Za křižáků katolíci tvořili vládnoucí elitní vrstvu, zatímco Řekové žili na venkově – stejná praxe jako v Jeruzalémském království. Nezávislému ortodoxnímu kyperskému arcibiskupovi, který nespadal pod žádného patriarchu, bylo dovoleno na ostrově zůstat, jeho postavení jako zdejšího hlavního náboženského představitele však převzal křižáky dosazený latinský patriarcha. V první polovině 14. století zde vznikla několikatisícová menšina maronitů, východních katolíků antiochijského ritu – uprchlíků před muslimy z Libanonu a Sýrie. V roce 1357 vznikla v Nikósii jejich archieparchie (arcidiecéze). Maronitská menšina žije na Kypru dodnes.
Státní zřízení
Stejně jako Jeruzalém měl i Kypr Haute Cour (Vysoký dvůr). Zde však neměl zdaleka takovou moc jako ve Svaté zemi, ostrov byl bohatší s většími vazbami na evropskémonarchie a proto „více feudální“ než Jeruzalém. Pozice krále zde byla silnější a proto si mohl dovolit názory svých dvořanů a šlechticů ignorovat. Mezi nejvýznamnější rodiny na ostrově patřil i klan Ibelinů.
Úřady na Kypru byly víceméně stejné jako v Jeruzalémě či ostatních křižáckých državách. Byly to úřady majorodoma, komisaře, hejtmana, vrchního lokaje a kancléře.
Symbolika
Vlajka království dle kastilské Knihy všech království ze 14. století
HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison: University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN0-299-06670-3. (anglicky)
WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189–1311. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky)
La Monte, John L. Feudal Monarchy in the Latin Kingdom of Jerusalem 1100 to 1291. Medieval Academy of America, 1932.
Cyprus, Encyclopedia Britannica, accessed May 2007.
.svg)
.png){kind=small}
_as_reported_by_the_Book_of_All_Kingdoms.svg)
.svg)
.svg)
