Oblast Ibelinu byla osídlena již od nejstarších dob, Římané ji nazývali lamnia. Hrad byl vybudován roku 1141 mezi Jaffou a Aškelonem, poblíž Montgisardu a Ramly. V té době byl Aškelon stále pod nadvládou fátimovského Egypta a Egypťané každoročně podnikali nájezdy na křižácké državy. Ibelin byl vystavěn za účelem omezit tyto útoky na menší oblast. Hrad byl vybudován z rozkazu krále Fulka z Anjou a měl čtyři věže.
Ibelinové: první a druhá generace
Ibelinové byl nevýznamný rod relativně nízkého původu, jeho členové se však stali jedněmi z nejvýznamnějších šlechticů v jeruzalémském království a na Kypru. O rodině se tvrdilo, že pochází z Le Puiset, vikomství Chartes, ale to se zdá být jako výmysl z pozdější doby. Zdá se pravděpodobnější, že pocházeli z Pisy v Itálii. Jméno „Barisan“ se vyskytovalo v Toskánsku a Ligurii v souvislosti s rodinou Azzopardi. První známý člen rodu Barisan se roku 1110 stal královským konetáblem v Jaffě. Za odměnu za svou věrnou službu se kolem roku 1122 oženil s Helvisou, dědičkou ramelského panství.
Balian z Ibelinu předává Jeruzalém Saladinovi
Král Fulko daroval Barisanovi roku 1141 hrad Ibelin za jeho loajalitu během pokusu o převrat svého tehdejšího pána Huga II. z Le Puiset, hraběte z Jaffy, z roku 1134. K Ibelinu spadala také část hrabství Jaffy, které bylo králem konfiskováno po neúspěšném pokusu o převrat. Barisan měl s Helvisou pět dětí: Huga, Balduina, Barisana, Ermengardu a Stephanii. Barisan mladší je znám jako Balian. Kromě Ibelinu rodina držela ještě ramelské panství (zděděné po Helvise). Balian dále připojil Panství Nablus, vyženěné na královně vdově Marii Komnenovně. Balian tato území držel až do Saladinova vítězného tažení roku 1187.
Ibelinové zažili své mocenské a politické výsluní pouze během dvou generací. Za okolností, které panovaly v křižáckých státech nebyl jejich vzestup, noblesse nouveau, tak obtížný jako v Evropě. Ve Svaté zemi si Bůh svůj lid povolával k sobě relativně brzy, a to i včetně vysoké šlechty. Takto vzniklé politické vakuum bylo třeba zaplnit, což umožnilo v Evropě nevýznamným a nemajetným rodům zde dosáhnout takového úspěchu.
Ibelinové ve 13. století
Balianovi potomci stáli mezi nejvýznamnějšími šlechtici Jeruzaléma a Kypru. Balianův nejstarší syn, Jan z Ibelinu byl vůdcem opozice proti římsko-německému císaři Fridrichu II., když se císař pokoušel uplatňovat svou moc nad křižáckými státy. Ibelinové nakrátko získali hrad Ibelin zpět v roce 1241 během šesté křížové výpravy, kdy se oblast opět dostala pod křesťanskou nadvládu. Jan měl mnoho dětí s Melisenou z Arfufu, jmenovitě Baliana, pána z Bejrútu, Balduina, majordoma na Kypru, Jana, pána z Arsufu a komisaře v Jeruzalémě a Guye, komisaře na Kypru. Balian se oženil s Eschivou de Montbéliard, s níž měl syna, Jana II. z Bejrútu, který se oženil s dcerou Guye I. de la Roche, vévody z Athén. Jan z Arsufu měl syna Baliana z Arsufu, který se oženil s Plaisancí z Antiochie. Komisař Guy měl dceru Isabelu, která se provdala za Huga III.krále Kypru.
Druhý syn Baliana z Ibelinu Filip se stal regentem Kypru, když jeho neteř, královna vdova Alice potřebovala s vládou pomoci. S Alicí de Montbéliard měl Filip syna Jana, hraběte z Jaffy a Askalonu, regenta Jeruzaléma a autora Listiny jeruzalémského sněmu, jednoho z nejvýznamnějších dokumentů jeruzalémského království. Jan se oženil s Marií, sestrou Hethuma I. Arménského, krále Malé Arménie.
Několik členů klanu Ibelinů se po dobytí JeruzalémaSaladinem odebralo do nového Království kyperského, které vzniklo teprve nedávno dobytím ostrova na Byzantské říšianglickým králem Richardem I., většina jich však zůstala na pevnině v království, které se však hroutilo. Nezdá se pravděpodobné, že by některý z Ibelinů odešel jinam, než na Kypr.
Navzdory svému nízkému původu se Ibelinové během 13. století - 15. století stali významní aristokraté také na Kypru, jejichž dcery se vdávaly s mladšími členy kyperské královské rodiny (neboť pro krále a korunní prince se vybíraly vznešenější a mocnější nevěsty z Evropy). Když se však stalo, že se na trůn dostal i mladší princ, dcery Ibelinů se stávaly královnami. Ibelinové se jinak pohybovali v nejvyšších kruzích po boku dalších šlechtických rodů, jako Montfortů, Dampierrů, vévodů Brunswicků, Lusignanů, Montbeliardů a Gibeletů. Nezřídka se také stávalo, že se Ibelinové ženili s dalšími vzdálenějšími Ibeliny, kteří měli vznešené předky, jako třeba Marii Komnenovnu z byzantské císařské rodiny Komnenovců, či byli spřízněni s králi Gruzie, Bulharska, Arménie, Parthie a Sýrie.
Když v 15. století království kyperské padlo, Ibelinové tím ztratili svůj majetek i moc (a rodina tím nejspíš i zanikla) - protože dobové historické prameny se již o Ibelinech přinejmenším nezmiňují.
Marie († 1298) ∞ 1. Vahran z Hamousse, 2. Gregorios Tardif
Ermengarda z Ibelinu († 1160/1167)
Štěpánka z Ibelinu († po 1167)
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ibelin na anglické Wikipedii.
Literatura
Vilém z Tyru, A History of Deeds Done Beyond the Sea. E. A. Babcock and A. C. Krey, trans. Columbia University Press, 1943.
Peter W. Edbury, Jan z Ibelinu a Království Jeruzalémské. Boydell Press, 1997.
H. E. Mayer, „Carving Up Crusaders: The Early Ibelins and Ramlas“, in Outremer: Studies in the history of the Crusading Kingdom of Jerusalem presented to Joshua Prawer. Yad Izhak Ben-Zvi Institute, 1982.
RUNCIMAN, Steven. A history of the crusades. Vol. 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East : 1100-1187. London: Penguin Books, 1990. 536 s. ISBN0-14-013704-1. (anglicky)
