Král se baví (1832, Le Roi s'amuse) je romantická veršovaná tragédie o pěti jednáních francouzskéhoprozaika, dramatika a básníkaVictora Huga. Svým námětem sahá hra do doby vlády francouzského krále Františka I., který je ve hře vylíčen ne jako státník, ale jako zhýralý feudál, kterému je vše dovoleno a který se nemusí ohlížet na zákony a morální zásady. Ve stejném duchu vylíčil Hugo i královský dvůr.[1]
Po premiéře byla tragédie ministerským dekretem zakázána jako hra urážející dobré mravy a také proto, že tehdejší cenzura viděla v nemorálním dvoru Františka I. paralelu k režimu krále Ludvíka Filipa. Ještě roku 1832 vyšla hra knižně s autorovu předmluvou, ve které Hugo protestoval proti zákazu hry ve jménu umělecké a občanské svobody. Ve Francii byl pak Král se baví podruhé uveden až roku 1882.[2]
Obsah hry
Hlavní postavou tragédie je skutečná historická postava, šašek krále Františka I. Triboulet (1479–1536). Ve hře je zobrazen jako groteskní a kontrastní postava, jako nestvůrný hrbáč dvojnásob ponížený pro svůj chudý původ a pro svou ohyzdnost. Na královském dvoře vystupuje Triboulet jako zloduch napomáhající králi v jeho milostných avantýrách, v soukromí je milujícím otcem, který zbožňuje svou dceru Blanche a snaží se utajit její existenci, protože dobře ví, že by se tak jako jiné ženy u dvora stala brzo královou sexuální obětí. Spojuje tak v sobě grotesknost a vznešenost.
František však v přestrojení za prostého člověka a za použití falešných slibů Blanche svede a dvorští šlechtici ji pro královu zábavu unesou. Šašek se chce králi pomstít a zorganizuje jeho vraždu prostřednictví nájemného vraha. Blanche, která krále stále miluje, se nechá zabít místo něho. Triboulet tak zažije strašlivé překvapení, když v pytli, který táhne k Seině, nalezne namísto krále svou umírající dceru.
Tragédie vypovídá o lesku a bezstarostnosti, ale také o vnitřní prázdnotě a krutosti efektního života vybrané společnosti, o tragédii čistoty, stane-li se hříčkou pouhé zábavy a také o tom, že nenávist se obrací sama proti sobě a hubí právě to, co chtěla pomstít.
↑Marie Voždová, Jiří Špička: Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách, Univerzita Palackého, Olomouc 2007, str. 212.
