PROFILPELAJAR.COM

Kotrag; Kătra Pattăr
	Volžsko-Bulharský chán
Doba vlády	660–700/710?
Úmrtí	mezi roky 700 – 710
Předchůdce	Kuvrat
Nástupce	Irchán-baltavar
Potomci	Irchán-baltavar
Dynastie	Dulo
Otec	Kuvrat
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kotrag (čuvašsky Kătra Pattăr, Atyrach-Katrag, tatarsky Kodrak, Kedra chan, Kotrag baltavar, Kotrag ilteber, Kutrag) byl prabulharský vládce z rodu Dulo na přelomu 7. a 8. století.^[1]^[2]^[3] Jako syn Kuvrata zdědil vládu nad Kutrigury, neboli Kotragy (660 – 700/710?) a později vládl i ostatním kočovníkům mezi Itilí (Volha) a Čulmanem (Kama). Po přijetí islámu se přestěhoval z Onogurie (Velké Bulharsko 632 – 668) na Střední Povolží do Buljaru (Buljarské knížectví),^[4] ^{[pozn. 1]} k soutoku řek Volhy a Kamy, kde založil Volžské Bulharsko. Jeho jméno (cyrilicí:Көдрә, latnkou: Ködrä) znamená tatarsky „kudrnatý“. Je uveden v Seznamu bulharských chánů.

Onogurie a Chazarská nadvláda (651 – 922)

Ve 30. a 40. letech 7. století, po střetech s Avary, byla větší část Donských Bulharů (Kotragové → Kutrigurové a Utigurové, později Volžští Bulhaři) nucena k návratu do východního Přiazoví a připojit se k svým soukmenovcům, Kubáňským Bulharům (Kupi Bulhaři → Utigurové a Kutrigurové).

Kuvrat před svou smrtí radil svým pěti synům Batbajanovi, Katragovi, Asparuchovi, Kuberovi a Alcekovi, že se nesmí rozdělit, bránit se mohou lépe společně před jinými národy. Během svého života podělil vládu nad Onogurií (Velké Bulharsko) mezi své syny.^[5] Svému mladšímu milovanému synovi Kotragovi s největší pravděpodobností přidělil území od řeky Suly po největší ostrov Chortycje na řece Dněpr, kde bylo umístěno jedno z Kuvratových ležení. Kotrag převedl svou vlastní hordu podřízených Kotragů (část Kutrigurů a Utigurů) z levého břehu Donu na pravý, tzn. z asijské části do evropské.^[6] Tím že se Kotragové přeplavili na druhou stranu řeky, mírně se posunuli na západ. Nakonec se zde, mezi Donem a Doněcem usadili.^[7] Theofanes ve svém díle „Kronika“, napsané v letech 810—815, píše:

„	...druhý syn Kuvrat-kaganův jménem Katrag, přešel přes řeku Tanais (Don), a usadil se oproti svému staršímu bratrovi Batbajanovi...	“
— Theofanes - „Biografie byzantských králů“^[8]^[9]^[10]

Je známo, že Kuvrat zemřel při střetu s Chazary. Avšak jeho synové se začali chovat v rozporu s jeho představami, a každý z nich začal vést poměrně odlišnou a samostatnou politiku.^[7] Kuvratovo sídlo Baltavar (Poltava), které najednou patřilo jeho potomkům, leželo v centru tohoto území.^[5] Opodál, na bezpečném místě obklopeném močály nebo možná okolními lesy, Kotrag pohřbil svého otce takovým způsobem, aby nepřátelé nemohli najít hrob - (Poklad Malé Pereščepiny).^[5]

Po smrti Kuvrata (kolem roku 660) se do čela Onogurského chanátu (Velké Bulharsko), na tři roky postavil jeho nejstarší syn – Batbajan (660 – 690). Nicméně roku 663, vládu nad hlavním prabulharským národem, přebral třetí Kuvratův syn Asparuch (663 – 681),^[6] zatímco prvorozený syn Batbajan zůstal v čele méně početného národa. Je možné, že tento rozkol byl výsledkem tlaku Chazarů kteří vycítili možnost expanze do Onogurie, při které Prabulhaři ztratili velkou většinu.^[7]

Roku 668 byla napadena hlavní část Prabulharského chanátu. Kokovcov tlumočí "Dopis chazarského hakana Jusúfa" (Josef, 945 – 965), jak Chazaři vyhnali Onogury které vedl Asparuch.^[11]^[7] Ten pak se svou hordou uprchl mimo dosah Chazarů, do západní části říše ke svému strýci Sámovi (Šambat Kij), 663 – 670) ^{[pozn. 2]} a poté, roku 679 překročil Dolní Dunaj.^[3]

Naopak, Batbajan s částí Prabulharů (část Onogurů a Utigurů) společně s Kotragovou částí Prabulharů (Kutrigurové a Utigurové) uznali Chazarům vazalství. Je známo, že v Baštu (Kyjev) se poprvé setkal s novým náboženstvím - islámem, které on, Katrag a jejich následovníci přijali.^[12]

Přesídlení k Střednímu Povolží (671 – 675)

Roku 671, jedna z hord - Kotragové (část Kutrigurů a Utigurů), která se skládala převážně z kutrigurských kmenů, se vyhnula Chazarům tak, že pod vedením Kotraga-baltavara se vydala na pochod podél Donu na sever. Kolem roku 675 dosáhli soutoku řek Itil (Volha) a Čulman (Kama)^[4]^[8]^[10] kde zabrali Bilär bäklege (Buljarské knížectví),^[6] (místa na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu). Tam se rozdělili do tří skupin. V témže roce začal proces formování nového bulharského státu, probíhající několik staletí. Zatím nešlo o stát jako takový, ale spíš o polokočovní konfederaci.^[13] Jejich država zasahovala na Sibiř a zahrnovala regiony Povolží s výjimkou Dolního Povolží kde vládli Chazaři.^[8]^[10] Pravděpodobně pomocí fúzí s domorodými národy nebo s jinými přistěhovalci, samotné hordy udržovali prosperitu.

Po Katragové smrti trvalo přes dvě stě let než zde Prabulhaři společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořili historicky první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Bulharskou volžsko-kamskou říši.

Srovnávací analýza poukazuje na to, že skupiny Kotraga Velké Bulharsko → (Volžské Bulharsko) a Asparucha Malé Bulharsko (První bulharská říše) byly nejpočetnější při dosahu teritoriálního usazení^[12]

Bulharský volžsko-kamský chanát (922 – 1236)

Oficiálním rokem vzniku Bulharské volžsko-kamské říše je rok 922, kdy se Prabulharům podařilo vyprostit se zpod Chazarské nadvlády. Právě v tomto roce vyslal Bagdádský chalif do města Bulgaru veliké poselstvo, v jehož čele byli muslimští duchovní a stavitelé. Panovník Almuš ^{[pozn. 3]}, sedmý ilteber Bulharské volžsko-kamské říše, uzavřel spojenectví s Abbásovci a přijetím islámu za své státní náboženství se stal vírou poddaným Bagdádského chalífa. Toto bylo zapsáno tajemníkem poselstva Ahmadem ibn Fadlánem.

Národnostní složení Povolžských Prabulharů bylo různorodé: Hunobulhaři, Burdžané - (Barsilové, Sabirové, Barındžarové), Esegelové, Kabaři, Ugrofinové, Alani, Turkité, Sarmati, Gótové, Slované, Byzantínci a ostatní. Součástí Volžsko-kamského Bulharska se stala také okolní knížectví, čili bäklegy → begliky → bejliky, mezi hlavními byla Buljarské a Suarské s hlavními městy Bilär a Suwar (Nur-Suvar).

Volžsko-kamské Bulharsko nazývali „královstvím rozumu“ a to ne zcela bezdůvodně, právě zde velkého rozvoje dosáhly poznatky z dějin, medicíny, astronomie a matematiky. Slavná a silná hlavní města: Bulgar, Bilär a Suwar (Nur-Suvar)^[14], které profitovaly jako překládací obchodní body při prodeji kožešin mezi Uhry a Rusy ze severu a jižní civilizaci, Byzancí, muslimským kalifátem Bagdádu a Turkestánem. Byla zde velice rozvinuta černá a barevná metalurgie, kovozpracování, hrnčířství, výroba ozdobných předmětů, zpracování kožešin, řezbářství do dřeva, kamene i kostí. O úrovni rozvoje černé metalurgie svědčí například fakt, že Volžští Bulhaři jako první v Evropě začali tavit litinu! A velice opracovaná kůže je mezi turecky hovořícími národy Asie dodnes označována výrazem „bolgari“. Zemědělství bylo také velice rozvinuté. Například ruské letopisy svědčí o tom, že v neúrodných letech ruská knížata mnohokrát jezdila do hlavního města Bulgar a nakupovala zde obilí, aby zachránili své obyvatelstvo od hladomoru. Byl zde využíván trojpolní systém obdělávání půdy (v západní Evropě používaný o pár století později) doplnění soustavou zavlažování, tyto zkušenosti si sem přinesli Prabulhaři z území Střední Asie.

Rozvoj pokroku je nemyslitelný bez existence obchodního centra: v hlavním městě Volžsko-kamského Bulharska byl vždy veliký trh. Ten byl nazýván Aga bazar. Zde probíhal velký, každoroční, mezinárodní veletrh. Sem se sjížděli kupci ze všech konců světa. Peněžní jednotkou volžsko-kamských Bulharů byla veverčí kožešina. I v současnosti kazaňští Tataři nazývají kopějku „tien“, což v ruštině znamená veverka.

Jsou známé verše básníka Saifi Sarai al Bulgariho, který jako o běžném jevu píše o otáčení Země kolem Slunce. A to o 300 let dříve než Koperník! Mnohočetné nápisy na keramice, bižuterních ozdobách a zvláště v kameni, ukazují široce rozšířenou gramotnost mezi obyvatelstvem. Poéma velikého bulharského básníka Kul Galiho „Just a Zulejcha“, napsaná na počátku 13. století, byla uznána pokladem světové literatury a rok 1983 vyhlásilo UNESCO rokem Kul Galiho.

Zánik chanátu a exonyma

Roku 1237 podlehli mongolskému Kypčackému chanátu - Ulusu Džuči (Zlatá horda) vedenému chánem Bátúem. Kazaňský chanát se vyčlenil z Ulusu Džuči roku 1438. Zakladatelem dynastie kazaňských chánů byl Ulug Muhammed (1438 — 1445). Tento chanát však nakonec vyvrátil první ruský car Ivan Hrozný roku 1552, což znamenalo také vyhánění tatarského obyvatelstva a jeho obracení na pravoslavnou víru.

Kotrag je považován za zakladatele Volžsko-kamského Bulharska, a Volžští Bulhaři jsou předky domorodého obyvatelstva z Povolží, zejména Kazaňských Tatarů a Čuvašů. Přestože město Bulgar vzkvétalo po dlouhou dobu poté, lidé postupně ztratili svou identitu a byli asimilování Rusy.^[13]^[9]

Poznámky

↑ Buljarské knížectví, Dolní a Střední Povolží, po soutok řek Itil (Volha) a Čulman (Kama) v dnešním Alexejevském rajónu v Tatarstánu
↑ Šambat Kij, Šam Bat-baltavar, Šambat-baltavar, Šambat Kij, Sambat, kníže Sámo, mladší bratr kagana Kuvrata byl také pojmenován Kij. V letech 663 – 670 pomáhal Asparuchovi v boji proti legitimnímu vládci Onogurie. Vytvořil další Prabulharský státní útvar nazvaný Černé Bulharsko (683 – 855) se stejnojmenným hlavním městem, které bylo později přeneseno do jím nově budovaného Kyjeva, kterému bylo souzeno se stát hlavním městem staré Rusi a přitom také knížectví Duloba (nebo země rodu Dulo/Doudlebové) mezi lety 677 – 690
↑ Almuš-ilteber, (جعفر ابن عبدالله/Džafar ibn Abdullah, 895 – † 925) syn Šilki-baltavara (ﺷﻳﻟﻜﻯ/Abdullah Šilki-baltavar, Šilka-baltavar, 855 – † 882), bratr Bat-Ugor-baltavara (ﺒﺎﺗﺌِﺭ-ﻣوُﺀﻣﻳن/Bator Mumin, Igor, Ingvár, 882 – 895)

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Котраг na tatarské Wikipedii a Котраг na bulharské Wikipedii.

↑ ZLATARSKI, Vasil Nikolov. Istorija na Bŭlgarskata dŭržava prez Srednite vekove, t.1, č.1. Vtoro fototipno izdanie - (История на Българската държава през Средните векове, т.1, ч.1. Второ фототипно издание). 1918. vyd. Sofie: Akademično izdatelstvo „Marin Drinov“ - (Академично издателство „Марин Дринов“), 1994. Dostupné online. ISBN 954-430-298-0. S. 84–88. (bulharsky)
↑ DIMITROV, Christo. Istoričeskata deĭstvitelnost v “Imennika na bŭlgarskite chanove”.. In: JORDANOV Stefan: PAISIĬ ILI NIKIFOR: ZA LIČNOTO IME I TITLITE NA OSNOVATELYA NA PŬRVOTO BŬLGARSKO CARSTVO. 4. vyd. Sofie: Preslav, 1993. Dostupné online. S. 244–245. (bulharsky)
↑ ^a ^b BACHŠI, Iman. DJAGFAR TARIHI (THE ANNALS OF DJAGFAR). In: NURUTDINOV, Fargat Gabdul-Chamitovič. Conspectus of “Djagfar Tarihi“ fragments, KUL GALI - HON KITABY (BOOK OF HUNS), Fragments from the Chapter “DESCRIPTION OF SAKSIN“. 3.. vyd. Orenburg: © Turkic World, 2003. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b TATARIA. In: UKRAINE. [s.l.]: Chrisalis, 24 květen 2013. Dostupné online. (anglicky)^{[nedostupný zdroj]}
↑ ^a ^b ^c Welkome to Poltava City-Poltava City. In: Ukraine Education Center. [s.l.]: Ministry of Education and Science of Ukraine, 2007. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-19. (anglicky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.
↑ ^a ^b ^c MIFTACHOV, Zufar Zainievič; CHUZIACHMETOV, A. N. Kurs lekcii po istorii tatarskogo naroda, Lekcija 7 Drevnjaja Velikaja Bulgarija. In: © Turkic World. Kazaň: Gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet, 2002. Dostupné online. ISBN 5-89120-050-3, ISBN 978-5-89120-050-0. Kapitola 3. Raspad deržhavy Velikaja Bulgarija i jego posledstvija - (3. РАСПАД ДЕРЖАВЫ ВЕЛИКАЯ БУЛГАРИЯ И ЕГО ПОСЛЕДСТВИЯ). (rusky)
↑ ^a ^b ^c ^d GOLDEN, Peter Benjamin. Studies on the Peoples and Cultures of the Eurasian Steppes. 2011. vyd. Bukurešť – Braila: Editura Academiei Române, Editura Istros a Muzeului Brăilei, 2011. 424 s. PDF Dostupné online. ISBN 978-973-27-2152-0, ISBN 978-973-1871-96-7. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c HOMOLOGETES, Theofanes. Chronografija - (Хронография). In: BODJANSKIJ, Osip Maksimovič. Reading Club. Moskva: VESELKA - (ВЕСЕЛКА), 1854. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ALIEV, Kamil Magomedsalichovič. Seznam Hunských králů (Kavkazské Hunsko). In: Кумыкский мир, Культура, история, современность. [s.l.]: КумыкскоеНаучно-КультурноеОбщество Dostupné online. Kapitola 21. Kotrag - (Котраг). (rusky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.
↑ ^a ^b ^c KUBAREV, Valery Viktorovič. Empires of cousins of Russ. In: Grand Prince of All Russia, Grand Kubensky Rurikovič. Moskva: Kubarev, 30 říjen 2015. Dostupné online. (anglicky)
↑ KOKOVCOV, Pavel Konstantinovič. Evrejsko-chazarskaja perepiska v X veke Ve. Muslim Sources on the Magyars in the Second Half of the 9th Century: The Magyar Chapter of the Jayhānī Tradition, s. 268. Leningrad: Akademija Nauk Sojuza Sovetskich Socialističeskich Respublik, 1932, OCLC = 71521141. 134 s. Dostupné online. S. 32. (rusky)
↑ ^a ^b ŠIPKOVENSKI, Ing. Dočo. VOLŽSKA BŬLGARIJA – DUNAVSKA BŬLGARIJA – VARDARSKA BŬLGARIJA, Pogled prez vekovete/Paraleli, analizi, pouki. In: EuroChicago.com. únor 2003. vyd. Sofia: Evrazija Bŭlgarija, prosinec 2008 – srpen 2009. Dostupné online. (bulharsky)
↑ ^a ^b KUIPER, Kathleen. Bulgar People. In: ALEXANDROV, Emil. Encyclopædia Britannica ©, Inc.. [s.l.]: [s.n.], 14 červenec 2009. Dostupné online. (anglicky)
↑ Archeologičeskoe gorodišče (Археологическое городище) [Ve: Dostoprimečateľnosti Rossii: Biljar - (B: Достопримечательности России: Биляр)]. Travel.ru [online]. 2014 [cit. 2014-12-27]. Dostupné online. (rusky)

Literatura

GOLDEN, Peter Benjamin. Studies on the Peoples and Cultures of the Eurasian Steppes. Bukurešť – Braila: Editura Academiei Române, Editura Istros a Muzeului Brăilei, 2011. 424 s. ISBN 978-973-27-2152-0, ISBN 978-973-1871-96-7. (anglicky)
ARTAMONOV, Michail Illarionovič. Očerki drevnejšej istorii chazar. - (Очерки древнейшей истории хазар.). Moskva: Socekgiz - (Соцэкгиз), 1936. (rusky)

Související články

Externí odkazy

ALIEV, Kamil Magomedsalichovič. Seznam Hunských králů (Kavkazské Hunsko). In: Кумыкский мир, Культура, история, современность. [s.l.]: КумыкскоеНаучно-КультурноеОбщество Dostupné online. Kapitola Kotrag - (Котраг). (rusky) Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.