První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1350. Místnímu faráři tehdy uložila pražská arcidiecéze vyhlásit v něm exkomunikaci rytíře Jaroslava ze Stránek.[3] Rozsah farnosti nelze stanovit s jistotou. Je pravděpodobné, že měla stejný územní rozsah, jako když byla v roce 1812 obnovena a kdy do ní patřily Holedeč, Holedeček, Veletice a Stránky.[4]
Do začátku husitské revoluce je známo několik jmen holedečských farářů. Poslední z nich byl roku 1416 kněz Hanuš, který přišel z Kolešovic.[5]Patronátní právo vykonávali vždy rytíři s predikátem "z Holedeče" a rovněž "ze Stránek", sousední vesnice, kteří měli v Holedečku rovněž majetek. Holedečská farnost se ve středověku ve srovnání s jinými řadila mezi průměrně zajištěné. V letech 1384–1405 platila 12 grošůpapežského desátku.[6] Po husitských válkách fara zřejmě zanikla. Časově nejbližší zpráva po roce 1416 pochází až z roku 1626, kdy byl holedečský kostel filiálním k děkanskému kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci.[7]
V roce 1787 se při kostele začaly vést matriky,[8] roku 1788 byl kostel povýšený na lokálii a od roku 1812 byl opět samostatnou farností, k níž měli patronát, stejně jako k žateckému děkanskému kostelu, premonstráti ze strahovského kláštera.
Bývalá fara z roku 1846
Prvním farářem se stal P. Norbert Lehmann, který při kostele působil už jako lokalista. Lehmann se zapsal do dějin hudby, když za druhé Mozartovy návštěvy v Praze roku 1787 zachytil jeho improvizaci na varhany v klášteře na Strahově.[9] Lehmann se postaral o inovaci mobiliáře kostela, v Holedečku nechal u křižovatky cesty na Měcholupy postavit výklenkovou kapli a založil farní archiv.[10]
Údaj o požáru kostela v roce 1737 bez udání pramene uvádí ve své topografii Ernst Sommer,[11] od něhož ho převzal Emanuel Poche.[12] Že v té době v Holedečku skutečně hořelo ale dokládá poznámka v berní rule, podle níž byly v roce 1738 tři velké statky ve vsi osvobozeny od placení daně, protože vyhořely.[13]
V archivu litoměřického biskupství je uložena farní kronika Holedečku z let 1826–1949. Obsahuje informace o některých stavebních úpravách církevního majetku: v roce 1826 byly postaveny schody z návsi ke kostelnímu návrší, 1832 byla stržena stará ohradní zeď kolem hřbitova při kostele a postavena nová a roku 1846 byla postavena farní budova čp. 16.[14]
V roce 2013 kostel, areál starého hřbitova kolem něj a budovu fary zakoupila od církve obec Holedeč.[15]
Dochovaná podoba pochází ze třicátých let 18. století, kdy byl kostel nově postaven. V exteriéru ani interiéru stavby se nenacházejí žádné viditelné stavební prvky, které by naznačovaly pozůstatky starší budovy. Poche uvádí, že byl kostel upravován ještě v roce 1789. Nelze to vyloučit, úpravy mohly souviset se zřízením lokálie rok před tím.
Jednolodní kostel je na severovýchodní straně uzavřen trojboce ukončeným presbytářem, u jehož severní strany stojí sakristie zaklenutá valenou klenbou. Před západní průčelí ukončené barokním štítem předstupuje v ose lodi hranolová věž. Fasádu člení pouze segmentově zakončená okna s barokním rámováním. Uvnitř plochostropé lodi se nachází dřevěná kruchta. Presbytář má plackovou klenbu na pilastrech, která v závěru přechází v konchovitý útvar.[12]
↑MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 61.
↑Ueber Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte, nebst Beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII., XIV. und XV. Jahrhundert, Bd. 1. Příprava vydání František Palacký. Praha: Kronberger, 1842. 368 s. S. 359–360. (německy)
↑ROEDL, Bohumír; TARABA, Pavel; TARABA, Slavomír. Holedeč, Holedeček, Veletice, Stránky. Holedeč: Obec Holedeč, 2018. 197 s. Kapitola Kostel svatého Bartoloměje, s. 46. Dále jen Roedl a kol. 2018.
↑Libri confirmationum. Příprava vydání Josef Emler. Svazek VII. Praha: [s.n.], 1886. S. 198.
↑Registra desátků papežských z dioecézí pražské. Příprava vydání Wácslaw Wladiwoj. Praha: [s.n.], 1873. S. 70–71.
↑TUTTE, Karl. Der politische Bezirk Saaz. Eine Heimatkunde. Žatec: [s.n.], 1904. S. 515–516. (německy)
